Král šílenství

Klodar byl povaleč, od přírody nadaný antitalentem na cokoli užitečného. Nebyl hezký, měl odpor k práci, a i ta drobná zlodějina, kterou se jakžtakž živil, mu nijak zvláště nešla. Onoho dne vysedával již od poledne v hostinci U plného džbánu ve společnosti jemu podobných zkrachovalců a levného piva. Někde mezi čtvrtým a pátým pivem si povšiml postaršího poutníka osamoceně sedícího u stolu a zejména masivního prstenu na jeho prstu. V tento moment, aniž by si to kdo uvědomil, byl osud města zpečetěn.
Klodar nadále seděl u stolu a upíjel ze svého korbelu, ale v hlavě spřádal plány, jak by připravil staříka o jeho majetek a mezitím snil o tom, jak prohýří peníze, které mu jeho zločin vynese. Odvahy měl poskrovnu, okrádat osamělé opilce bylo maximum, na co si troufnul. S potěšením sledoval, jak se s přicházejícím večerem situace vyvíjí. K poutníkovi si za celou tu dobu nikdo nepřisedl, vypil toho požehnané množství a z jeho kumpánů si jej nikdo jiný nevšiml. Takové štěstí již dlouho neměl.
Když se neznámý poutník zvedl a odešel z hospody, byla již venku tma. Klodar rychle dopil zbytek větroně a ledabyle se rozloučil s kumpány u stolu, kteří si z něj utahovali, protože pil neobvykle střídmě. Na ulici vyšel akorát včas, aby neztratil cíl z dohledu a přitom na sebe předčasně neupozornil. Zdálo se, že mu dnes vše hraje do karet. Poutník odbočil do postranní uličky a jeho stín jej následoval. Již se blížil ke své kořisti a v ruce svíral dýku, když tu se znenadání onen muž otočil. Někdo inteligentnější by si z výrazu jeho tváře nejspíše uvědomil, že tady je něco špatně. Klodar však ještě udělal dva kroky, než jej zmrazil pohled očí onoho poutníka. Onen muž náhle vůbec nevypadal na křehkého starce, za jakého jej považoval, jeho oči nebyly zakaleny alkoholem. Ne, byly to ledově klidné a nekonečně hluboké studny, z kterých se na něj upíralo cosi nepopsatelně děsivého. Bezděčně upustil dýku z ruky. Ten podivný muž však, místo aby jej na místě zmrazil do bloku ledu, vytáhl odkudsi velký, bledě čirý a dokonale vybroušený krystal a podal mu jej. Klodar vzal krystal do obou rukou a drže je před obličejem, byl oním neznámým nasměrován směrem k nedalekému náměstí. Šel, aniž by si uvědomil, co dělá. Nedokázal odtrhnout zrak od dokonalých facet kamene. Cítil mrazení v zádech, ale jeho myšlenky jako by byly anulovány již v momentě svého vzniku.
Ve chvíli, kdy tato podivná dvojka dorazila na náměstí, zde bylo jen pár lidí, které kdoví co vyhnalo v tuto hodinu z domova. Najednou se všichni jako jeden obrátili a vykročili směrem k nim. Ať již předtím mířili kamkoli, nyní se pohybovali rychlostí vycházkové chůze, podobni náměsíčným, přímo za krystalem. Ve chvíli, kdy se dostali na pět kroků, jejich pohyb ustal. Náhle se všichni sesunuli bezvládně k zemi. Klodar v tu chvíli ucítil strašlivou bolest a v hlavě uslyšel výkřiky podobné nářku mučených odsouzenců. Z domů po celém náměstí počali vycházet další lidé, a další přicházeli z ulic, na náměstí vedoucích. Všichni šli stejnou rychlostí, s prázdným výrazem a jako siločáry magnetu se stahovali do středu, tvořeného pobudou Klodarem, s glaceritovým krystalem nad hlavou a za ním stojící osobou. Přicházeli jen proto, aby v momentě přiblížen jejich těla padla na zem, zatímco jejich duše byly nezměrnou silou vyrvány a vtaženy do kamene. Klodar stál a viděl přicházet, jednoho za druhým, lidi z celého města. Byli tam žebráci i boháči, gardisté s halapartnami, měšťané v nočních košilích, nahé nevěstky i se svými zákazníky, děti, dokonce i starosta města a všichni radní. Ve vlnách přicházeli a vršili svá těla v kruhu, až z nich vyrostl vysoký val. Jakoby nestačilo toto hrůzné divadlo pozorovat, cítil bolest všech těch násilím z těl vytržených duší a slyšel jejich výkřiky plné hrůzy, zoufalství a beznaděje. Při tom všem se ani nepohnul, nemohl. I kdyby jim chtěl nějak pomoci, nebylo jak. Ani ve svých nejtemnějších představách pekla si nikdy nedokázal představit nic tak hrozného.
Ve chvíli, kdy už nikdo další nepřicházel, vzal onen divný muž, nyní jasně modře zářící krystal, z Klodarových rukou, postavil se před něj a pronesl: „Všichni jsou teď mí!“
Toho dne přijíždějící kupci objevili uprostřed prázdného města hromadu více jak pěti tisíc mrtvých těl a uprostřed jediného přeživšího. Jediné, co se od něj kdy dozvěděli, mezi záchvaty a blábolením bylo: „Všichni teď patří Strivingovi!“