Mael 007:Mael a démonická posedlost
Maelova matka využila chvilky samoty aby si postěžovala kamarádce.
"Ahoj, máš teď čas?"
"Jasně, jak to jde?"
"Sotva jsem si sedla. Z práce jsem přišla unavená. Grazi je v tanečním kroužku a Mael naštěstí u Drenzových."
"Poslední dobou tam tráví dost času."
"Zdá se, jen čekám jak dlouho to vydrží. Zatím to vždycky dopadlo tak, že mi ho rodiče po nějaké době přivedli s tím, že už ho doma nechtějí vícekrát vidět."
"A co ten problém v té škole?"
"Blý, udělali zápis a sníží mi Parenting score. Že by ho alespoň nechali prošetřit, to ne. Buď by museli být tři incidenty anebo bych to musela zacvakat. Já ti nevím, někdy mám pocit jestli vážně není posedlý."
"A co to zkusit prověřit?"
"Prosímtě, ani theurgové nedělají zadarmo - spíš naopak, co jsem slyšela, tak jsou dražší než právníci."
"A co ho zkusit vzít do chrámu - u bílejch prý takovýhle věci jako vyhánění démonů dělaj zdarma."
"Ale já nejsem žádnej věřící - víš co si o tomhle myslím. Nebylo by to blbý tam jen tak přijít?"
"Proč blbý? Potřebuješ pomoc? Potřebuješ. Máš prachy nazbyt? Nemáš. Nabízej tyhle věci zdarma? Nabízej! Tak kde je problém? Jim ty prachy chybět nebudou. Vždyť tyhle řády jsou bohatší než megakorporace! Tohle jsou lidi, co VLASTNĚJ megakorporace! Prostě je to pro ně dobrý PR."
"Asi máš pravdu..."
O týden později u Drenzových.
"Nazdár, co že jsi včera nedošel?"
"Ty vole, matka mě vzala do nějakýho pitomýho Antagronistickýho chrámu."
"Co tam? Snad se nechystáte na nějakou očistnou pouť nebo podobnou kravinu?"
"Ale hovno, Kame, matka chtěla zjistit, jestli nejsem posedlej."
"Hustý, a co ti tam dělaly? Nějakej drsnej rituál? Povidej, přeháněj!"
"No... Vlastně to byla docela nuda. Takovej starej dědek kolem mě chodil, čuměl na mě ze všech stran. Radši jsem držel hubu a moc se nehejbal - maj tam i křesla s poutama a tak jsem nechtěl aby mě do jednoho z nich dali.
Trvalo to snad věčnost a pak ten páprda matce řek, že jako posedlej nejsem.
Ti řeknu, čekal bych, že bude ráda, ale vypadala spíš nasraně."
"Je divná."
"Odpoledne naprd, ale jak se ten dědek nademnou furt skláněl, čorknul jsem mu tohleto," v dlani se mu zaleskla kovová soška ženy s rozpřaženýma rukama.
"Dobře ty!"
"Měl to spolu s různejma klikyhákama přidělaný na rouchu."
"Je to mithtil?"
"Asi ne. Možná stříbro. Ale líbí se mi to."
