Pentagram pop

Bratr temnot Amrist Dekardo byl pohroužen do obzvláště temných myšlenek, zatímco šel po lesní cestě. Ve svých úvahách se zaobíral mimo jiné otázkou, jak velmistrovi vysvětlí, že se mu nepodařilo splnit úkol, na který se sám přihlásil. Natolik se ponořil do sebe, že si doopravdy nevšiml toho chlapa, co z mlází vyskočil na cestu.
Chlapa s kuší.
Chlapa s nabitou kuší, mířícího na něj.
Chlapa, který něco pokřikuje.
„Můžete zopakovat, co jste to říkal?“
Chlap se zatvářil mírně zmateně, ale rozhodně dost naštvaně. „Si debil, nebo hluchej? Říkam naval všechny prachy a cennosti, je-li ti kejhák milej!“
Amrist dokázal, v případě potřeby, uvažovat opravdu rychle. Během kratičkého okamžiku se stihl vyplísnit, za nepozornost, a do pekla volající nedbalost, zatímco hodnotil vzniklou situaci. Nemá tu ten chrapoun komplice? Pozná, když začnu kouzlit? Trefí mne, když se pohnu? Dokonce zvážil i možnost vydat mu těch pár zlaťáku, co měl u sebe. Problém s lidmi, co říkají „Peníze, nebo život!“ je však ten, že si leckdy stejně chtějí vzít obojí.
Temný bratr se ušklíbl a pomalu si z levé ruky stáhl prsten tak, aby to lapka viděl a pak mu jej hodil k nohám. Prsten byl docela masivní a vypadal draze. Lupič po něm hodil okem. Jen krátce, nechtěl své kořisti dát příležitost, aby jej zaskočila. Z prstenu se však náhle vyvalil hustý dým. Nebyl to jen tak obyčejný dým, vlastně to bylo jedno z kouzel Pentagramu. Loupežník si rychle uvědomil, že je zle. Stačil uskočit a vystřelit z kuše zhruba na místo, kde ještě před vteřinou viděl přepadeného. Pak jej zasáhl žár pekelných plamenů.
Po chvíli uširvoucího vřeštění nastal konec.
Pentagramista a mistr magie Amrist Dekardo si odplivl u kouřícího škvarku. Ve vhodnější dobu by jej zisk nějakého toho materiálu pro nekromancii i potěšil. Dnes pro něj však zaskakování za vykonavatele zákona bylo jen nevítaným vyrušením.

Některá shledání dokáží pokazit den.
Dnešní večer byl pro Kinzerai ukázkovým příkladem. V Ultabasu strávila zimu a jaro studiem v chrámu a zvažovala zůstat ještě přes léto. Znenadání se však objevil Nethir. Zprvu si myslela, jakáže to náhoda je znovu svedla dohromady, a tak neodmítla pozvání na večeři. Večeře se protáhla, a jak se brzy ukázalo, náhoda s jejich shledáním neměla nic společného.
A tak se stalo, že ležela (naštěstí sama) s otevřenou knihou v posteli a vedle stojící démonek marně svítil svící tak, aby mohla číst. Už se jí párkrát stalo, že po ní muži toužili. Pár milencům možná i zlomila srdce. Nethir se však nenechal odbýt. Sice mu to chvíli trvalo, ale nakonec ji našel. Z Denoeru přitom odešla schválně, aby se jej zbavila. Začal být příliš majetnický. Před lety jí zachránil život v Borghwastských stepích, neměla však v úmyslu se kvůli tomu vzdát své svobody. No a teď je tady. Celý večer se ji snažil přesvědčit, jak bude všechno jinak, dokonce kvůli ní i vstoupil do Pentagramu. Jenže lidi se nemění. A tohle musí skončit tady. Někdo, kdo se za ní potáhne od města k městu, je přítěž, o kterou nestojí...
Následujícího dne se sešli v chrámu. Kinzerai odvedla Nethira do odlehlé podzemní místnosti s rozličnými rituálními pomůckami, usadila se na pracovním stolku a přehodila si nohu přes nohu.
„Ne, zůstaň stát, kde jsi. K ničemu nedojde. Jenom si promluvíme.“ Hovořila Relahnsky s přízvukem, ale srozumitelně.
„Nu dobrá. Já jsem se ti včera snažil říci všechno, co mám na srdci a ty jsi toho moc nenamluvila. Co mi tedy chceš říci?“
„Víš, ty nepotřebuješ ženskou, jako jsem já.“
„Co tím chceš, říci? Jsi krásná, inteligentní, zábavná, toužím po tobě!“
„To je hezké, ale pár chyb přeci jen mám. Tak za prvé, chci si dělat co mě se chce, cestovat, ne někde bydlet roky, desetiletí, celý život. Chci poznat další země, města, muže.
No a za druhé, i když jsi docela fajn, tak tě nikdy nebudu milovat anebo bezmezně obdivovat.“
„Ale ...“
„Žádné ale. To, co ty potřebuješ, je ideální žena.“
„Ty jsi ta nejideálnější, jakou jsem potkal.“
„Najdu – udělám ti lepší.“
„Jak uděláš?“
„Pověz mi, kde právě jsme? Co Pentagram dobře umí? Ty jsi teprve nedávno zasvěcený, ale já už se v temných silách docela vyznám.“
„To nemyslíš vážně!? Jakbych mohl milovat nějakou nemrtvolu!?“
„Neodsuzuj, dokuds nezkusil. Nepředstavuj si nějakou olezlou zombii, dokážu oživit člověka tak, že vypadá jako živý, žádný rozklad, smrad či skelný pohled.“
„Stejně, nemrtví jsou studení, nemají emoce...“
„Mají teplotu okolí – teplá lázeň pomůže. Záleží jen na síle vložené magie, může být pořádně chytrá, naučí se, co jí řekneš, poslechne na slovo. A pouto ke stvořiteli, to je jako láska.“
„Jenže stvořitel bys byla ty.“
„Umím rituál, který může započít více osob společně. Pak už je jedno kdo udělá to podstatné, stačí, když ti ostatní vloží alespoň trochu magie, v tvém případě z amuletu.“
Nethir Bekhladjo potěžkal v ruce amulet.
„Vidíš? Nakonec jsi udělal dobře, když ses nechal zasvětit. Možná sám Jetzael vedl tvé touhy.“
„Možná to dává smysl, ale kde vzít...“
„Město je plné holek, kdo si všimne, když se jedna ztratí? Koneckonců, ty se vrátíš do Denoeru a já vyrazím dál na západ. Půjdeme se projít a najdeme nějakou, která se ti bude líbit.“

Stopování nebyl zrovna jeho obor. Získávání informací od lidí však ano. Dokonce i od těch, co informace sdílet nechtějí. A nejlepší na tom je, že místo nějakého krutého mučení to Stetullus uměl bez násilí. Bylo to spolehlivější, zpovídaný měl z rozhovoru s ním dobrý pocit a ani by ho nenapadlo, že prozradil něco, co nechtěl.
Jednorožec je vzácný tvor, a ne zrovna málo magický. Nahánět jej někde v horách není zrovna snadné – kolik úrazů (i smrtelných) již při tom kdejací dobrodruzi utrpěli, aniž by našli víc než prašivého kamzíka. Pro Stetulla to byl úkol a zároveň rébus, který se jal vyřešit. Měl rád rébusy. A tak čekal u překrásného horského oka, přikrčený v kleči a skrytý kouzlem. Svého nemrtvého oře nechal více než dostatečně daleko. Byl trpělivý a připravený číhat třeba i týden. Nakonec stačily dva dny.
Statný bělouš se blížil po jediné přístupové cestě k jezírku. Masivní to kus, odhadem tak o čtvrtinu mohutnější než válečný kůň, ze kterého měl Stetullus vytvořenu svou jízdní obludu. No a pak ten půlmetr dlouhý osten, vyrůstající z čela, blyštivý ve viditelném světle a zářící magií. Mág na chvíli znejistěl. I jednorožec znejistěl, zastavil, frknul, pohodil hlavou a zadíval se přímo na místo, kde Stetullus stál.
Hmm. Tolik k neviditelnosti. Ne, že bych to nečekal. Teď jen jestli bude útočit anebo utíkat.
Jednorožec se obrátil beze spěchu, jakoby jej jenom zklamal pohled na klidnou hladinu.
Stetullus se přestal skrývat a kouzlem se přesunul dále po cestě, aby stál na jediné dobré trase ústupu. Jednorožec tak mohl ledatak do jezera anebo z kopce po zarostlém svahu, pokud by se s ním nechtěl potkat.
Jednorožec promluvil hlubokým hlasem: „Jdi mi z cesty, člověče, páchnoucí temnou magií. Podobných už jsem viděl, pche. Leckteří zaplatili životem!“
„Netrmácel jsem se sem proto, abych si tu vyměňoval invektivy s magickým koněm. Potřebuju tvůj roh, to je všechno, buď mi ho dáš, nebo dojde ke konfrontaci.“
„Blázne!“ A se zařehtáním vyrazil se skloněnou hlavou tryskem vpřed.
Pozoruhodné, jak si tyhle potvory ve své aroganci myslí, že když jsou větší, nemusí se člověka bát. Hmm.
Jednorožec neuběhl ani sto metrů, když náhle ze země, po které právě přebíhal, vystoupily tři přízraky a prohnaly se přímo skrz jeho tělo. Zařičel a klopýtl, nicméně skoro ihned vstal a ohnal se svým rohem po průsvitné postavě v podobě starého muže – a ta se rozplynula.
Stetullus v tu chvíli zasáhl bělouše silným omegovým výbojem a následně odrazil ničivé kouzlo, které mu bylo posláno v odplatu.
Souboj netrval dlouho – sotva půl minuty. Zmožený jednorožec upadl do bezvědomí a Stetullovi zbyl jen jeden přízrak. Pomalu došel k bezvládnému tvorovi, přiklekl mu hlavu k zemi a vytáhl pilku s duralitovým listem a černínovou rukojetí.
„No vidiš, mohl sis ušetřit bolest. Klidně bych tě teď mohl dorazit a rozkuchat na součástky. No, třeba to za mě udělá nějaká šelma, já si tím špinit ruce nebudu.“
Stetullovi bylo jedno, že jej jednorožec neslyší. Nebál se ani toho, že by se mu mohl chtít pomstít. Přemohl jej v horách, jeho domovském prostředí, co by mu tak mohl udělat ve městě?

Na Velkém náměstí v Nogrochu bylo kolem poledne obvykle dosti živo. Tentokrát však o něco živěji.
U paty jezdecké sochy krále Lakkadura tu stál černý, rudě zdobený stan, a na vedle zaparkovaném voze stála trojice pentagramistů. Mírně se usmívající pohledná blondýna v tmavozelených šatech s vyšitým pentagramem, přepásaných opaskem z basiliščí kůže a s masivní sponou, též v podobě pentagramu, rozdávala lidem, kteří se odvážili přistoupit blíže letáky. Muž v jednoduché kápi s kozí bradkou kouzlil zábavné různobarevné iluze, anebo si hrál s plameny jako žonglér. Třetí, hubený modrooký dlouhán, s havraními vlasy hlubokým hlasem pronášel připravený projev.
Kolem se utvořil hlouček lidí, kteří, zdá se, poslouchali. Většina si však toto představení nechala ujít a jen procházela kolem. Pár lidí zanadávalo. Několik se jich přišlo na něco zeptat a ti odvážnější tu a tam vykřikli nějakou otázku nahlas. Trojice působila dojmem, že je připravená na cokoli. Otázky zodpovídali ku spokojenosti tazatele. A když se nakonec ukázal stoupenec některého bílého symbolu a snažil se poukazovat na některé nepříjemné aspekty spojené s pentagramem – s nadhledem a vtipem je popírali, bagatelizovali či svedli na osamělé vyšinuté jedince, co nepochopili, o co jde.

Večer trojice pentagramistů usedla v hospodě „U zlaté krávy“. V místnosti pro majetnější společnost měli dostatek jídla, pití, prostoru i soukromí.
„Pro dnešek to máme za sebou, musím říci, že mi ale pěkně vyschlo v hrdle,“ pronesl Stetullus.
„No, já už měl z toho usmívání se křeč v čelisti. Singaldr mě na tuhle akci dobrovolně přihlásil jako odměnu za to poslední fiasko. Cos provedl ty, Stetulle?“
„Nic zvláštního. Jenom se touhle dobou v našem chrámu vyskytuje Haristet a velmistr ví, jak já ho nemůžu vystát, tak mě raději preventivně zaměstnal tímhle náborem.“
„To je ten fanatický darkista, co jste po sobě málem skočili letos na jaře?“
Přikývl. Kinzerai mezitím dopila tuplák piva a mávnutím rukou si objednala další. Přestože i její rodnou řečí je obecná, její přízvuk by nenechal nikoho na pochybách, že nepochází z Elwingilu. „Takovéhle akce jsou tady běžné? Procestovala jsem půl tuctu zemí, a získávání nováčku byl vždy spíše osamělý lov.“
Stetullus se pousmál: „U nás už to takhle funguje zhruba padesát, sto let. Kharský to tak ale dělaj už skoro tisíc let. Od chvíle co zvolili Archdarklordem z Xurhu Aberkainena je tohle oficiální doktrína, akorát v každý zemi panuje trochu jiná situace. V některých zapadákovech, jako třeba tvůj rodný Jadexits, máme stále uctívání Pentagramu mimo zákon – a to pak docela mění přístup.“
„Zlákali jsme tři zájemce o zasvěcení, je to podle místních měřítek hodně, nebo málo?“
„Tak akorát,“ vmísil se do hovoru Amrist, „a třeba ještě někoho přesvědčíme zítra. Třeba by jich bylo více, kdyby sis vzala šaty s větším výstřihem?“
Vyměnili si navzájem úšklebky.
„Naposled jsem podobnou taktiku použila na universitě u zkoušky z Teorie magického pole. Tak zoufale na tom momentálně nejsme.“
Stetullus si posteskl: „Nováčků se hlásí docela hodně, ale skutečný zájem o věc jich má tak možná třetina z nich.“
„A těch pozérů, co si jen připadají drsný, když přičichnou k troše černé magie,“ přidal se Amrist.
„Kvalita nebo kvantita? A nemůžeme mít obojí? Třeba ten kudrnatej hejsek, jak jen se jmenuje – Renomet?“
„Reneset. Trapně se mě pokoušel sbalit. Jeho fotr je prý zdejší radní.“
„Hmm, tak možná ten kudůk, ten má nějakou praxi v alchymii.“
„Dejme mu dvacet let a třeba se k něčemu propracuje.“ Zatvářil se nenadšeně Amrist. „ Mě teď ale čeká cesta do Ansallury, tam teď vládne hodně nepřehledná situace, a na tom se dá dost vytěžit, co, Kinzerai, nechceš se přidat?“
„Ne, to je jižně, odtamtud jsem přišla. Já spíš chvíli pobudu v Elwingilu a pak třeba vyrazím na sever.“
„Tak si připijme na dobré cesty!“ pozvedl číši Stetullus. Všichni tři měli docela žízeň a tak podobných přípitků za večer padlo několik.
„Pozítří je svátek nesvatého Bagobara, mohli bysme s těmi nováčky provést úvodní rituál, rovnou tady, někde za městem,“ navrhl zvesela Amrist.
„To můžou absolvovat až v chrámu, stejně tam tak jako tak budou muset,“ podotkl Stetullus.
„Mně se ten nápad líbí, Bagobarův svátek přeje různým invokacím a já hrozně nerada vyvolávám ve městě.“
„Když myslíte... Tak tedy proč ne.“

Dva dny nato průvod osmi postav doráží na malý palouk dvě hodiny cesty od Nogrochu. Žalostně krmená psiska, která vedou, nervózně kňučí a poštěkávají. Ani spíše pomenší beran, doprovázející Kinzerai, nevypadá nadšeně. Obřadní roucha s kápěmi občas zavadí o chroští na zemi. Všechna zdobí vyšitý pentagram. V čele průvodu jde trojice s rouchy červeně lemovanými – symbol příslušnosti k Bratrstvu temnot.
„Tady je to vhodné,“ prohlásil Amrist Dekardo.
Kinzerai a Stetullus přikyvují. Amrist škube několik překážejících rostlin. Stetullus potichu opakuje nováčkům, co se od nich čeká a co se bude dít. Niestra již ovládá základy magie a tak se před ostatními snaží tvářit vědoucně. Prarodiče, kteří ji vychovali, by nebyli šťastni, její přítomností. Frindal Goskus je ze všech nováčků nejvyšší, ale nejvíce se na něm podepisuje nervozita a očekávání, od zasvěcení si slibuje příležitost opustit rodiče a město Nogroch.
Na palouku Amrist kreslí velký pentagram. Nováčci se navzájem neznají. Dvě hodiny pochodu na tom nic nezměnily. Kudůk Bertacht Mallaro utrousí: „Vyvolávání démonů vypadá podobně, to už jsem párkrát viděl.“ Občas zavane mírný větřík a rozkomíhá větve stromů. Odpolední slunce se většinu doby skrývá za mraky, ale na brzký déšť to nevypadá.
Bratři temnot odříkávají magické formule. Nováčci zatím mlčí. Náhle ve vrcholu pentagramu vzplanul ohnivý portál. Všichni vzývají Pentagram, pak Jetzaela, pak Nesvatého Bagobara. Následuje obětování. Psi postupně mizí v portálu. Marně vrčí a cení zuby. Do prostoru za portálem padají obojky.
Z ničeho nic jakoby zahřměl tichý hrom. Všechny hlasy až na jeden ustaly. Ten jeden však odříkává obětní vzývání o to hlasitěji. Pět nováčků neviditelná síla vyzvedla dvě stopy do vzduchu. V jejich tvářích zmatení, u těch bystřejších hrůza. Plynulým pohybem je všech pět vrženo do portálu. Nad paloukem doznívají výkřiky.

Stetullus prolamuje magické ochromení. Pokuší se odteleportovat pryč, ale nejde to. Řve: „Ty jsi zešílel!“ Z Amristových rukou mezitím vylétají tři koule oranžovo-fialovo-hnědého plamene, velké jako dětská hlava a zasahují stále paralyzovanou Kinzerai. Stetullus stěží uskakuje a zaléhá k zemi. Síla výbuchů rozdrtila na třísky desítky stromů a za ohromného třesku vyvrhla do vzduchu hlínu, kusy dřeva a kamínky.
Zraněný se snaží odbelhat hlouběji do lesa a přitom aktivovat obranná kouzla, na která si zrovna vzpomene – ne všechna se povedou. Úder kinetické vlny jej sráží k zemi. Amrist levituje jen kousek vedle a rudě mu žhnou oči: „Kampak? Snad jsem tě příliš nevyděsil?“
Sotva popadaje dech: „Proč jsi zradil?“
„Zrada? Možná pro někoho. Ne pro mne. Já jsem se naopak rozhodl dále nezrazovat vlastní přesvědčení! Otevři oči, to co poslední dobou děláme, není to, co jsme. Ty sám jsi pochyboval o smysluplnosti masových náborů a té líbivé fasádě, co tak křečovitě udržujeme.“
„Je pravda, že mám pochybnosti, a že se mi oficiální linie zdá pokřivená, ale obětovat lidi, kteří se k nám chtěli přidat? Zabít kolegu bratra temnot?“
„Z těch pěti ňoumů by nikdy nic dobrého nebylo – takoví pozéři, chudinky a nekňubové akorát překáží a odrazují poctivé zájemce. Kinzerai je možná škoda, ale stála mi v cestě, vůbec tu neměla být, znal jsem ji příliš málo na to, abych jí mohl věřit. U tebe jsem myslel, že bych tě mohl přesvědčit.“
„Přesvědčit k čemu?“
„Aby ses ke mně přidal.“
„A kdyby ne?“
„Tak bych se tě musel zbavit, to nepopírám. Ale přeci je ti jasné, že když jsem se jednou vydal tímhle směrem, tak už není cesta zpátky.“
„Stále nevím, k čemu chceš, abych se přidával? Co chceš dokázat? Politika pentagramu se nezmění jen proto, že se to několika bratrům nepozdává. Co je Archdarklordem Aberkainen, tak se prostě postupy změnily. Víš, co se stává těm, co se tomu nepřizpůsobí. Vždycky je tu ale možnost odejít, tak k čemu takovýhle masakr?“
„Protože je víc takových, kterým se oficiální způsoby nelíbí. Vždycky tu byli. Skryti, v utajení, ale jsou tu a sbírají síly a podporu. Já se k nim přidám, ale oni neberou kdekoho, na rozdíl od Pentagramu dneska, fuj.“ Odplivl si. „Přijetí je třeba si zasloužit, je potřeba prokázat oddanost věci nezpochybnitelným způsobem.“
„Mluvíš o Left handu, u Bagobara, vždyť na tyhle odpadlíky je vyhlášeno zlikvidovat na potkání!“
„A proto se skrývají, ale to je furt lepší než se přetvařovat a myslet si, že je to tak správně. Tak co, přidáš se ke mně? Můžeme tvrdit, že jsme to provedli společně.“
„Jak ale myslíš, že se ukryjeme, po tomhle.“ Gestem ruky obsáhl oblast zkázy, kde ještě plápolaly ohýnky. „Naše tváře bude hledat každý příznivec Pentagramu v centrální Pengeře.“
„Možná jsem se nezmínil dost jasně, ale já tohle plánoval. Všichni si budou myslet, že jsme mrtví.“
„Jak?“
„Vzpomeň si, jak jsem se vrátil z té poslední akce. Vydal jsem se eliminovat toho zdivočelého benefixáka, co zabíjel pentagramisty poblíž Wisty.“
„Hmm, neuspěl jsi, a proto jsi dostal tenhle nábor.“
„Akorát, že já uspěl,“ na tváři se mu rozzářil široký úsměv, „sejmul jsem toho bastarda. S elementem překvapení to ani nebylo tak těžké – a zvládl jsem to potichu. Mám tady poblíž schované jeho krámy. Dokonce i kus ruky ve stavu jak za živa. Jeho meč umí sesílat nějaká běloušská kouzla, vím jak je aktivovat. Nebude problém naaranžovat tu přepadení. Patřil k White swordu, to jsou ti nejfanatičtější z bílých, ti po sobě normálně nezahlazují místa činu.“
„Jo, to zní vcelku uvěřitelně, na to by místní vyšetřovatelé mohli skočit, pokud se ale nezeptají astrálu.“
„Tak to také nebude problém, bělouš u sebe nosil tohle.“ Z kapsy vytáhl namodralý broušený kámen. „Také asi nechtěl, aby ho šlo snadno vystopovat. Každopádně tohle se tady najde, tak nikomu nebude divné, že o tom, co se tu stalo, sféry mlčí. Obstaral jsem si ještě jeden takový, takže se budeme moci vypařit stále kryti.“
„Dobré, ale jestli to sem přijde prošetřit někdo od Benefixu nebo naši, tak si myslím, že to nesežerou.“
„Pochybuju, že se benefixáci budou snažit, kvůli odpadlíkovi, kterej má na krku i tak několik vražd – co na tom sejde, jestli se mu jich přišije pár navíc? Naši, to je jiná věc, ti přijdou a budou šťourat. A pro ně tu mám něco, co nebude zjevné a co budou moci odhalit. Mám pár svitků, co vyvolají nějaké pavoučí démony, a jeden poškozený arachnixácký prsten. Vyvoláme je, pak je magicky rozsekáme na hodně malé kousky a někde seškvaříme ten prsten. Zbude toho tak málo, že je nepravděpodobné, aby to někdo z místních čmuchalů zaznamenal, ale když bude někdo důkladný...“
„To je chytré. Ne, že bych tě snad podceňoval, ale tohle by mělo oklamat i velmistra Singaldra, kdyby se sem obtěžoval osobně. Tak se do toho dejme, ať tu nejsme, až sem dorazí někdo z Nogrochu.“

Dvacet minut nato levitují Amrist se Stetullem u upraveného bojiště.
„Dobrý stopař by teď poznal, že tu něco nehraje.“
„V noci přijde slejvák a celý to tu spláchne. Pak přijdou gardisti a zdupou to tu jak stádo pakoňů. Než se sem dostane nějaký kompetentní stopař, už nebude co stopovat.“
„Pravda. A kam tedy vyrazíme, předpokládám, že máš nějaký kontakt, který nás uvede?“
Amrist se Stetullovi zadíval do očí, a zdálo se, že je v nich smutek. Pak prohlásil: „Víš, obávám se, že ti také nemůžu věřit.“ Během těch slov spustil salvu protikouzel, která prakticky vyřadila Stetullovu obranu.
Následující magický souboj byl prudký, ale poměrně krátký. Amrist dokázal odolat mentálnímu útoku tím, že se soustředil jen na obranu, zatímco Stetullovo tělo sežehly pekelné plameny a zbylé škvarky roztrhal výboj čisté energie.
Amrist Dekardo chvíli levitoval směrem k jihu a při tom si pohvizdoval, pak se skryl a nikdo o něm již nikdy neslyšel, nebo ne?

Deset dní po incidentu dorazila výprava z Arathombského chrámu. Velmistr Singaldr si omotával své dlouhé, platinově blond vlasy kolem prstu a zachmuřeně pozoroval podřízené, jak obracejí každý kámen a přebírají každou větvičku a spadlý list.
Již našli kus pavoučí nohy z nějakého démona i roztavený kus kovu s esencí arachnixu – stále nebyl spokojen.
„Pane, tadyten kámen vyzařuje slabou magickou signaturu.“
„Sem s tím!“, zbystřil pozornost a ušklíbl se, když mu jej podal.
„Seragesthelax!“
Kámen se najednou rozdrolil a uvolnil zářící krystal velikosti vejce.
„Přineste tělo.“

Stetullus si prohlížel vlastní ruce, poněkud přerostlé nehty a neupravené vlasy. Cítil se nesvůj, jakoby ne ve vlastní kůži. Pohlédl do očí elfa v černé zbroji. „Je to jak jste se obával, zradil.“
„S tím jsem počítal, víme však, kam jde?“
„Neřekl mi to, ale nepočítal bych s tím, že do Ansallury.“
„Škoda. Ale to nevadí, nakonec jej najdeme a přes něj odhalíme zrádce v našem středu, Tu špínu z Left handu. Tvé příkladné zásluhy nezůstanou zapomenuty. Jmenování mistrem temnot máš prakticky jisté. Vzpomeň si na ten jednorožčí roh, co po tobě Amrist chtěl.“
„Ano, vzpomínám, že jste jej chtěl vidět, když jsem se vrátil z výpravy.“
„Obsahuje velmi složité magické struktury. Lze mezi nimi ukrýt trochu magie navíc.“
Stetullus si nasadil amulet Pentagramu a hned se cítil o něco lépe.