Quanda Hipperion

Slunce stoupalo po obloze majestátně vzhůru. V dáli plulo jenom pár malých obláčků, které ozářené paprsky vypadaly jako nějaké zvláštní líné ryby. Quanda utíkala po pláni porostlé odkvetlými travinami, pomalu žloutnoucími s blížícím se podzimem. Cítila vztek.
Zuřila.
Po těle jí vyrážely krůpěje potu. Černé vlasy za ní vlály. Štít na zádech poskakoval. Běžela s ladností pantera. V pravé ruce nesla kopí, v jehož užívání byla tak dobrá. Neplýtvala silami, běžela právě tak rychle, aby se dostala tam, kam chtěla, v nejkratším možném čase a přitom se zcela nevyčerpala.
Quanda z rodu Walan zuřila na celý svět. V hloubi duše se však hněvala sama na sebe. Pořád nemohla zapomenout na včerejší lov, při kterém se jí dostalo ponížení, na jaké nebyla zvyklá. Patřilo jí to, a tím to bylo horší. Tak zle si nepočínala od svých patnácti let, kdy poprvé šla s ostatními ženami na lov, ani v bitvách s chasmity. V boji by ji včerejší pochybení stálo život. Na lovu si vysloužila „jen“ ostudu, ne-li mezi všemi drelly, tak alespoň v rámci svého klanu. Nebyla to vina nikoho jiného než její.
Ty zatracené vize! Asi jsem se zbláznila. Ostatním jsem teď pro smích.
Zatraceně!
Kdy už to skončí?
Jsem snad prokletá? A co když jo!
Ostatní by mě ještě nakonec vyhnali. Musím, musím dokázat, že stále dovedu lovit a bojovat jako ostatní. Líp!
Možná by se v tuto chvíli vrhla do boje i proti desetinásobné přesile, ale žádní nepřátelé v širokém okolí nebyli.

K jezeru Nazdach doběhla chvíli po poledni. Mírný vánek zlehka čeřil vodní hladinu.
Kopí, štít i skromné zásoby jídla odložila u blízkých křovin. Hleděla na svůj odraz, jako by hovořila sama se sebou. Slunce vytvářelo na jezeře zvláštní třpyt. Rostliny na protějším břehu se pohybovaly do rytmu vlnek.
V nedalekém hájku celou scénu pozorovaly oči několika tvorů. Někteří se bez zájmu odvrátily a šly si po svém. Jeden však vytrvával.
Mladá drellka ze sebe svlékla kožený pancíř i tuniku a vkročila do vody. Sotva ušla pár kroků od břehu, zaslechla cosi podezřelého z nedalekých houštin a v místě, odkud zvuk vyšel, přes porost rákosu cosi neurčitého zahlédla.
Tep srdce se náhle zrychlil.
V mžiku odvrhla všechny znepokojivé myšlenky.
Přikrčila se až k vodní hladině, aby byla krytá bujným porostem u břehu.
Vyčkávala.
Cosi jde po břehu.
Odhrnula si vlasy z obličeje.
Blíží se to.
Ještě chvíli trpělivosti!
Nechci to přeci vyplašit, než to bude na dosah!
Každá druhá lovkyně na kořist útočí předčasně, ale ne já!
Quandiny svaly se náhle napjaly jako lučiště, aby vymrštily tělo směrem ke břehu. Kopí na břehu vlétlo bezchybně do připravené ruky, hnáno telekinetickou silou nejstarší dcery rodu Walan. Z jejího hrdla vytryskl paralyzující křik.

Itzer, syn Elquadry z rodu Ladarz, se hrozně lekl. Ve zjevení, které před ním vyskočilo z vody jako běs, až po chvíli poznal ženu svého srdce. Ochromen silou jejího hlasu spadl s vytřeštěnýma očima do trávy na zadek. Půl metru od drellovy hlavy se zastavil hrot kopí, od něhož se odráželo ostré světlo.
Quanda se zastavila v pohybu a třásla se napětím. Itzer pozoroval její tělo, silné nohy, které udržovaly její postoj stabilní, svaly vyrýsované pod kůží stehen tak neuvěřitelně ladným způsobem, bicepsy na ruce třímající kopí, rovné a pevné břicho, souměrná ramena, dlouhý krk s hnědomodrýmy skvrnkami na stranách a vzadu, typickým znakem drellů, pootevřená ústa odhalující silné a zdravé zuby, velké oči s jasně fialovými duhovkami, kapky vody stékající z jejích špičatých ňader.
Zalapal po dechu a poněkud zrozpačitěl.
„Co tady děláš?“ vyhrkla ze sebe poněkud naštvaně Quanda. „A proč kolem obcházíš jako nějaké zvíře?“
„Já, já jsem se šel jen projít.“
Drellka odložila kopí, obrátila se k Itzerovi zády a zatímco pomalu kráčela do hlubší vody, uvolněně pokračovala: „Neměl by ses toulat sám. Jsou tu kolem dravci.“
„Vím, ale mám to tu moc rád a, ehm, tušil jsem, že se tu ukážeš. Jsi pořád někde na lovu. Je moc těžké tě zastihnout.“
„Teď není dobrá doba na rozhovor.“
„A kdy je?“ povzdechl si, „Trocha mluvení ještě nikoho nezabila.“
Bojovnice se, předstírajíc nezájem, ponořila do vody až po krk, „Prostě jen potřebuju být chvíli sama.“
„Zas se ti nedařilo, je to tak?“ pokračoval mírně vyčítavě Itzer „Napadlo tě někdy, že jsou na světě i jiné, důležitější věci než lov a boj?“
Quanda pleskla rukou do vody a prudce se otočila. Vztekala se. „Co ty o tom víš? Vůbec nic! Jenom tu hloupě žvaníš. Nech mě na pokoji a radši se někam ztrať!“

Zářivý třpyt jezera se pomalu barvil do rudooranžova. Mírný vánek přinesl trochu ochlazení. Quanda Walan seděla na malém vršku kousek od břehu a pozorovala obzor na druhé straně. Mírné kývání trav na ni mělo uklidňující účinek. Přemýšlela o tom, co bylo, a o tom, co bude. Občas se koutkem oka mrkla po Itzerovi procházejícím se za zátočinou jezera. Dávala si pozor, aby si jejích pohledů nevšiml nevšiml.
Hodinu před západem slunce už to Itzer nevydržel, zíral přímo na ni. Ona se však ani nepohla. Vydal táhlý vysoký zvuk, vzdáleně připomínající volání dravého ptáka, a přestože trval jen několik sekund, bylo v něm tolik, co by jinak vydalo na hodinu mluvení. Obrátil se a rázně se vydal na cestu směrem k vesnici.
Quanda pocítila vlnu emocí. Věděla, že zraňuje jeho city, a bylo jí to líto, ale nechtěla s tím teď nic dělat. Nechtěla stát před ním slabá a vrátit se domů bez kořisti.

Noc změnila podobu celého toho místa. Všechno bylo najednou jakoby tišší a více osamělé. Hladina jezera rovná jako obrovské zrcadlo. Jen tu a tam se odkudsi rozběhly vlnky, když nějaká ryba na chvíli vyplavala k hladině. Quanda stále seděla u břehu, nerozdělala oheň. Nechtěla jíst a zima jí nebyla.
Vzpomínala na svůj první lov. Viděla uznalé pohledy žen, když se vrátila s bohatou kořistí. Dny strávené s tetou v kovárně. Údery těžkého kladiva přicházející v pravidelném rytmu. Tak se kovaly těžké quarradové sekyry. Sekyry na boj s chasmity. Pocit, když si poprvé jednu z nich potěžkala. Matka, když jí vysvětlovala, že lehké kopí snadno sklouzne po hladkém hmyzím pancíři. Sekyra pancíř prorazí. Teď už to nebyla jen informace. Znala to z vlastní zkušenosti. Chasmité nejsou jako zvěř, kterou lovíme, jsou jako my, mají inteligenci. Někteří. Nejsou jeden druh, mají různé tvary a bojují každý jinak. Zpočátku nepoužívali zbraně, ale brzy se tomu od nás naučili. Někteří jsou i několikrát větší než nejmohutnější bojovnice.
Pramatka promlouvala k shromážděnému kmeni. Mluvila o nutnosti, o přežití. Její hlas jasně zněl a všichni, ženy i muži, ji poslouchali. Nikdo nezapochyboval o jejích slovech. Nikdo nezpochybnil její autoritu, její schopnosti.
Co řeknu já, až nadejde čas?
Co když nebudu vědět, co říci, budu tam stát, všechny zraky upřené na mě.
Zachvěla se při té představě. Strachem.
Ani pomyšlení na beznadějný boj tváří v tvář hroznému nepříteli v ní nikdy nevyvolalo takovou odezvu.
Skrčila se a přikryla kožešinou.
Pozorovala veliký jasný měsíc, ten ostře řezaný kotouč ověnčený mořem hvězd, dokud neusnula.

Sen přišel jako pavouk ze zapomenutého kouta.
Najednou je sama v hustém, ponurém lese plném neznámých druhů stromů. Zdáli doléhají nepřirozené zvuky, hýkání, sípání a strašidelné tikání, které škube v kostech.
Za stromy obchází temné stvůry.
Sám strach!
Útěk.
Zakopne.
Znovu vstane a pokračuje v běhu.
V ruce křečovitě svírá sekyru.
Vybíhá na palouk. Je osvětlený matným, zastřeným sluncem. Je lezavo.
Na palouce bojují ženy, celý kmen.
Bojují s obludnými brouky. Kusadla cvakají.
Chasmité s dlouhýma tenkýma nohama dorážejí na posledních pár bojovnic.
Za tím vším je podivný veliký hmyzák a vydává tikavé zvuky.
Ve vzduchu je krev.
Sekyra padá z ruky.
Obloha je temná, jenom několik jasných hvězd tvoří nějaké podivné znamení.
Probudila se zpocená.

Nechtěla už spát.
Vstala a připnula si kožený pancíř. Pobrala své věci a vyrazila směrem k hájku. Cestou odložila vzpomínku na znepokojivý sen. Soustředila se. Oči se přizpůsobily svitu Měsíce. Dokázala vidět skoro stejně dobře jako za tmavého dne.
Stromy na okraji lesíku měly větve poměrně nízko. Pod lehkými poryvy větru lehce ševelily. Drobné lístečky byly natočeny tak, aby zachytávaly měsíční světlo. Kolem se vznášela vůně pryskyřice smíšená s vůní bylin, jimž vyhovoval spíše tlumený přísvit.
Quanda prošla mezi větvemi. Stromy hlouběji byly u země holé, o to výše se však natahovaly aby jejich koruny dosáhly na životadárné světlo. Mezi kmeny šlo pohodlně projít, neboť podrost byl travinatý, a ani husté trsy nekladly nohám odpor.
Šla potichu, obratně našlapovala a přitom naslouchala. Okolí bylo klidné, ale přesto jako by se s každým jejím pohybem pohnulo ještě něco dalšího. Rozčilovalo ji to. Snažila se vydávat ještě méně zvuků.
Paprsek měsíčního světla.
Cosi se vpravo pohnulo!
Jen větev.
Vyplašená veverka.
Pár kroků vpřed.
Odlesk několika lístků.
Vůně kapradiny.
Pokračovat mírně doprava.
Krok přes vyboulený kořen.
Něco se pohnulo?
Přehmátnout kopí.
Tam, na té mýtině, dvacet kroků daleko.
Cosi odběhlo do lesa. Lovkyně se dostala na okraj mýtiny.
Stopy.
V měsíčním světle nejsou příliš zřetelné. Skrčila se, aby si to mohla pořádně prohlédnout. Nebylo pochyb, stopa patřila koni.
Šla po stopě. Ulovení koně bylo ceněno. Chce to trpělivost a hodně obratnosti. Stačí neopatrný pohyb a zvíře uteče. Rána kopyty pak snadno dokáže zlámat kost. Velká kořist však znamená hodně masa, není pak třeba chodit na lov tak často.
Blížila se.
Zahlédla zadní nohu mizící pod stromy.
Zvíře se vždy o kus vzdálilo, jako by o ní vědělo.
Směr větru byl příznivý.
Ucítila svoji kořist.
Postupovala, nohama zlehka došlapovala, ani se nedotýkala celou jejich plochou země.
Za stromem spatřila zadní polovinu koňského těla.
Mávl ohonem a zase popošel.
Byl bílý.
Nezvyklá barva, ale stejně dobrá jako jakákoliv jiná.
Rozhlédla se, jestli v okolí nejsou ještě jiní dravci.
Zapomenout pro kořist na blížícího se pantera by nechtěla.
Byla tam sama. Jen ona a kůň, její kořist.
Byl to obzvláště mohutný kus.
Mihla se mezi stromy rychle a tiše, kopí připraveno k úderu. Kapičky potu jí vyrážely na skráních. Dech se zrychlil vzrušením.
Vyhnout se větvi.
Otočit kolem kmenu.

Mohutný bílý kůň stál uprostřed Měsícem zalité mýtiny.
Pohled upíral na drellku, která se vyřítila zpod stromů.
Quanda patřila se svými stoosmdesáti centimetry ke kmenovému nadprůměru, nyní si však připadala malá.
Byla překvapena. Tvor stojící před ní se nechoval jako žádný jiný, kterého kdy lovila nebo o něm slyšela.
Pohodil hlavou na stranu.
Všimla si zvláštní věci.
Rohu vyrůstajícího z čela koně.
Nikdy neslyšela o koni, který by měl roh.
Je to snad nějaký nový druh, který se sem zatoulal z dalekého severu?
Na konci rohu se rozzářilo světlo.
Jednorožec hleděl drellce přímo do očí.
Zdravím tě, rozeznělo se jí v hlavě.
Zastavila se.
Ze vzdálenosti čtyř metrů si nedůvěřivě prohlížela tvora před sebou.
„To ty jsi mě zdravil?“ pronesla, jako by nevěděla, jestli se baví s jednorožcem anebo s větrem vanoucím kolem.
To já. Máš pravdu, vylákal jsem tě sem. Sleduji tě již dlouho.
Zmátlo jí, jak odpovídal na otázky, které jí sotva bleskly hlavou. Myšlenky se jí rozutekly do všech směrů. Po chvíli se uklidnila. Přenesla váhu na zadní nohu a pohlédla do jednorožcových tmavých očí.
„Kdo, nebo co jsi?“
Jsem jednorožec a mé jméno je Harmalach. Jsem strážce.
To by bylo příliš složité, pokud půjdeš za mnou, ukážu ti to.
Já jsem ty vize poslal.
Nemusíš se rozčilovat, nechtěl jsem ti tím nijak ublížit.
Je to jedna z možných budoucností. Nelíbilo se ti to?
Může se to stát docela jinak. Odlož svůj vztek na později, dnes ti neposlouží.
Quanda sváděla vnitřní válku mezi vztekem a zvědavostí, která nakonec zvítězila. Harmalach se otočil a vešel pomalu vyrazil směrem do hloubi lesa. Drellka jej následovala.
Vyptávala se a dostávala odpovědi. Uvědomila si, že se dostala k něčemu, co její kmen ještě nepotkalo.
Proplétali se mezi vysokými stromy. Šli částí lesa, kterou neznala. Stromy zde byly staré, obrostlé mechem. Kráčeli dlouho. I když už byl den, v lese bylo stále přítmí. Občas se jí zdálo, že v mezerách mezi stromy, na hranici dohledu vidí koně. Jako by je sledovali.
Ano, sledují nás. Čekali na tuto chvíli dlouhou dobu. Chtějí vědět, jak se rozhodneš.
„O čem se mám rozhodnout?“ zeptala se Quanda mírně, „Co to znamená?“
Za nedlouho dojdeme a pak se vše vyjasní.

Došli k místu vprostřed lesů, kde vysoko čněla skála z tvrdého kamene. Stromy tam rostly řidčeji, mezi jednotlivými kmeny bylo nejméně na dvacet kroků místa. Lesní podrost se změnil v koberec husté, jasně zelené trávy.
Přímo před skálou se jednorožec zastavil. Quanda zírala nevěřícně na obrovský znak vytesaný ve skalní stěně, která byla neznámou silou vyhlazena do rovného, souměrného kvádru. Cítila zvláštní chvění, jak prostupuje celým jejím tělem. Vzduch kolem jako by byl o něco hustší. Pocítila neznámou bázeň před tím blokem kamene čnícím do výše patnácti metrů a přitom hladkým jako vodní hladina, se symbolem vyvedeným v dokonalých křivkách bez jediného kazu.
Harmalach se dotkl svým rohem znamení, a to zazářilo pronikavě jasným modrým světlem.
Quanda udělala krok zpět.
Netřeba se bát. Tento den byl dlouho očekáván. Jen se dotkni symbolu a všechno pochopíš.
„Jen se toho dotknout, a to je všechno? Nechce se mi věřit, že by to bylo tak snadné.
Co když je to nějaká past!“
Jaký důvod by kdo mohl mít k nalíčení takové pasti? Víš snad o někom, kdo by něco takového dokázal postavit? Setkala jsi se někdy s takovým nepřítelem?
„Nikdy jsem se nesetkala s něčím takovým, ani s nikým, kdo by byl schopen něco takového stvořit.“
Quanda cítila, že jednorožec je upřímný, její empatie by zachytila faleš. Všechno to bylo tak neuvěřitelné, že se cítila zmatená.
Zhluboka se nadechla.
Kopí zabodla do země.
Natáhla ruku.
Dotkla se zářícího obrazce v kameni celou dlaní.

V tu chvíli opustila své tělo, les i svůj svět.
V bezčasých místech za hranicí prostoru spatřila vír barev, tvarů a pocitů.
Pocítila přítomnost bytostí velikých, starých a mocných.
Zvali ji dál.
Neodmítla.
Když došla až sem, mohla jít kamkoliv.
Stála před něčím, co vypadalo stejně jako symbol na skále, kterého se dotkla, ale TOHLE bylo mnohonásobně větší a mnohem dokonalejší.
Jako by celé to místo žilo.
Existence toho místa byla mnohem skutečnější než cokoli, co kdy znala.
Její vlastní život jí proti tomu připadal jako sen.

„My jsme Hipperion. Toto místo, tyto mocnosti, tento symbol.“ Quanda cítila ten hlas uvnitř svého nejhlubšího já. Přestože nedokázala slovem vyjádřit to, co zažívala, získala dojem, že vše, co jí v životě potkalo, neodvratně směřovalo k tomuto setkání.
Vznesla dotaz.
Spatřila obrazy, stala se jejich součástí, nezúčastněným pozorovatelem. Cítila emoce, prožívala zážitky. Věděla, že nejsou její, ale to nic neměnilo na jejich intenzitě.
Hipperion jí ukazoval svoji podstatu, různé bytosti jí vyprávěly své příběhy a spatřila mnohá místa. Ve všech těch příbězích, na všech těch místech byli koně, jednorožci, pegasové či podobné bytosti lišící se v detailech, ale stejné podstaty. Někde byla obrovská stáda, jinde skupinky a nakonec i jednotlivci.
Sdílela jejich přání a touhy.
„Přidej se k nám, staň se jednou z nás, přiveď nás mezi svůj lid. Nebudete náš lid již více lovit jako potravu, zato vás poneseme, kam si budete přát, třebas i do bitev.“
Quanda se rozhodla.

Stála zase před skálou. Na kratičký okamžik, než se sjednotila se svým tělem, uviděla část možné budoucnosti. Světlo vycházející ze symbolu bylo náhle měkké a nevtíravé.
Ze země před svýma nohama sebrala amulet znázornující symbol Hipperionu, a pověsila si jej na krk. Věděla co má dělat. Ovládala nyní dovednosti, o kterých neměl nikdo jiný ani tušení. Už věděla, co řekne svému kmeni.
Přistoupila k Harmalachovi, pohladila jej po nozdrách, pak jej chytila za hřívu a vyšvihla se na jeho hřbet.

Quanda Hipperion uháněla po pláni na mohutném bílém jednorožci lehce jako na křídlech větru. Kolem ní běželo více jak dvě stě koní. Země duněla pod jejich kopyty.
Celé toto stádo se nasbíralo samo od sebe než vyjela z lesa, a pak běželi spolu s ní. Všichni tito hřebci i klisny byli zdraví a plní energie. Jednou každý z nich ponese svoji bojovnici. Přidala do trysku, vlasy za ní vlály. Jela v čele a cítila se jako nikdy předtím.
Na dohled od vesnice narazila na Itzera. Stál tam, pozoroval ji a nevěděl co říci.
Chytila jej v pase a posadila před sebe na Harmalachův hřbet.
Byla vnitřně spokojená sama se sebou.
Nadechla se a vykřikla.
Její hlas byl nebývale silný a nesl se daleko.
Byla to čirá extáze, síla a radost ze života.
Všichni, kdo jí slyšeli, na to do smrti nedokázali zapomenout.