Rosamunda

Funguje! Och, pamatuje si to přesně to, na co myslím. Děkuju maminko! Je to moc krásný dárek. Můžu to ukázat tátovi? Mám chuť skákat radostí. Slibuju ti, že budu moc opatrná a nerozbiju to. Taková hezká kulička, akorát tak do tlapky, a ta barva! Je to nejhezčí zelená, jakou jsem viděla.
Moc hezká hračka, moc hezká.

…(smazáno)…

Už mami? – Už je to zapnutý …… vhn..
Ahoj! Menuju se Aegra Rosamundis Thrigg Iquatllanx, ale všichni mi normálně říkají Rosamunda. Je to totiž kratší. Žiju s mámou, tátou a bráchou, kterej je starší a menuje se Lukkumbar. Žijeme ve véélikym městě, v moc pěknym domě. Z terasy je krásná vyhlídka na moře. Jo, žijou s náma v domě taky drakoníni, tedy drakonináni … drakoniáni, ale ti se nepočítaj, no a taky prej ve sklepě žijou krysy a na střeše ptáci, no ále ti se už vůbec nepočítaj. Chtěla jsem říc, představit se, a že od teďka si sem budu pamatovat když se něco zajímavýho stane, a tak, a nebo když se mi zrovna bude chtít.

Tak dneska mě brácha trefil pěkně velkým kamenem do křídla! Moc mě to bolelo a tak jsem ho za to drápla a kousla. Maminka nám moc vynadala a na čtrnáct dní nám zakázala hrát si na skalách za městem. Mrzí mě to, nechtěla jsem bráchovi ublížit, ale on si začal!

Dneska za náma domů přiletěl takovej cizí stříbrnej pán. Máma řekla, že je od meditotento, nemůžu si vzpomenout jak se to řekne. Přišel se kouknout na mě, jako kolik jsem vyrostla a jestli mám dobře velký zuby a tak. Povídali si s mámou, ale já jsem jim skoro vůbec nerozuměla, říkali totiž samý takovýty učený slova, kterejm rozuměj jen takoví draci, co jsou velký. Taky ten pán říkal, že nebudu mít děti, ani až budu velká, protože jsem nějak retaxovaná, tedy to není správně to slovo, ale já to nevim, a máma se pak o tom se mnou nechtěla bavit.

Mám nového kamaráda. Jmenuje se Kerrsen a je drakonián. Ví hodně věcí a povídá si se mnou. Je s ním prima zábava. Máma i táta mají moc práce, tak pořád nejsou doma, a brácha lítá s kamarádama, který jsou větší, jako on, a mě sebou brát nechtěj. Kerrsen mi vypráví o zvířatách a o horách a vůbec, na co se zeptám, o tom něco ví. Škoda, že neumí lítat. Já lítám moc ráda, hlavně nad mořem. Až budu větší, tak ho vemu s sebou. Určitě se mu to bude taky líbit.

…(smazáno)…

Dneska přišel Kerrsen a vypadal moc smutně. Začala totiž válka. Válka s lidma.
Lidi to jsou takoví malí tvorečkové, ale jinak jsou jako my, ne jako zvířata, třeba sloni a tak. Nedovedu si představit co nám chtěj udělat, tedy když jsou tak malí.
S bráchou jsme občas poslouchali příběhy o válkách, co byly kdysi. To už ale bylo dávno a teď byl mír. Ve válkách se dělaly moc ošklivý věci. Myslím, že válka se mi nebude líbit.

Venku je od rána bouřka. Lukkumbar je doma se svejma kamarádama a pořád se bavěj o tý pitomý válce. To je furt jestli je lepší ty lidi sežehnout nebo roztrhat drápama. Je to pěkná otrava poslouchat je. Jakoby to byla nějaká zábava! Maminka o válce občas mluví, ale mám pocit, že mi všechno neříká.

Tak to vypadá, že tahle válka je něco jinýho než ty, o kterejch se povídalo v příbězích. Tam to vždycky byl nějakej král malýho kusu země proti jinýmu, co měl taky zase jinej kus země. Tahle válka je jak říkala máma „glabální“. Nevím přesně co to znamená, ale asi to není dobrý. Kerrsen musí jít do tý války bojovat. Je mi smutno. Mám ho ráda, je to můj kamarád. Nechci aby šel do tý války, ale nemůžu s tím nic dělat. Hlavně aby byl opatrnej, aby se mu tam nic nestalo.

…(záznam poškozen)…

Zase jsem o něco větší. Moje šupiny už taky ztrácej načervenalou barvu a zlátnou. Brzy už budou mít stejnou barvu jako maminčiny. To znamená, že už budu dospělá. Tedy máma říká, že u mě to je složitější. Jiný draci když jsou dospělý, tak se začnou starat o sebe sami. Brácha už se o sebe stará sám. Od tý doby jsem ho viděla hodně málo.
Jenže já jsem jiná. To se mi moc nelíbí, nechci bejt jiná, ale zase chci zůstat s maminkou, takže je to i trochu lepší.

Musíme se odstěhovat. Město není v bezpečí. Lidi jsou nebezpečný nepřítel. Je jich hodně a některý uměj magii a podobný věci. Mají taky různý zbraně. Ne takový jako my, ale je jich prostě hodně. Slyšela jsem, že dělají hrozný věci v místech kam přijdou. Hodně ničí, boří a zabíjejí prý i malá dráčata! Viděla jsem obrázky, co zbylo z Kharrgwanu. Bejvalo to moc hezký město a teď… teď tam jsou jen trosky. Nechci myslet na to, že tak bude vypadat i náš dům.

Tam kam se stěhujeme jsou hory a sopky. Bude to tam hezký. Bydlet máme v podzemí, ale to nevadí, protože se dá vyletět na vysoký skály a tam dost svítí sluníčko.

Lukkumbar nám pomáhá se stěhováním. Je teď mnohem klidnější než dřív. To asi ta dospělost. Nové místo není špatné. V sopkách je příjemně teplo a kolem jsou hezky vonící páry. Mezi horama jsou průzračná jezírka, od kterých se odráží světlo a dá se v nich vidět jako v zrcadle, protože na nich nejsou skoro žádný vlny. Přesto se mi pořád stýská, hlavně po lítání nad mořem a pak po Kerrsenovi. Od doby co šel bojovat do tý války jsem o něm ani neslyšela.

Je to deset let, co jsme se přestěhovaly. Šupiny už mám stejně zlaté, jako matka. Teď už budu jenom růst a mohutnět. Často jsem doma sama. Nevím co přesně matka dělá, ale prý je to důležité. Válka se nevyvíjí dobře. Občas k nám někdo přiletí na návštěvu a hovor se začne točit kolem toho, o koho kdo ve válce přišel. Obávám se, že otec je také mrtvý. Máma o tom nemluví a na otázky neodpovídá. Kde by ale jinak byl takovou dobu?

…(smazáno)…

Už je to dlouho, co jsem udělala poslední záznam. Ono se toho vlastně dost málo změnilo. Už chápu, proč jsem jiná. Věci, kterým ostatní rozumí, jsou pro mě nepochopitelné. Jako malá jsem si myslela, že to pochopím až vyrostu. Teď už jsem stará přes sto let, a vím, že některé věci nebudu chápat nikdy.

Za ta léta, co žijeme tady v horách, jsem si tu zvykla natolik, že už si ani nevzpomenu, jak jsme žily ve městě.
Nemám tu moc návštěv. Co je válka, tak spousta známých šla bojovat anebo někam zalezli.
Pravidelně k nám létá posledních pět let jenom Goldun Rixx. Na to, že je mu jen kolem dvou set let, je dost veliký. Snaží se všechny přesvědčit, aby se zapojili do boje proti lidem. Pochází prý z významného starého rodu. Teda ty jeho mitrilové šupiny opravdu vypadají velmi vznešeně.

Matka čím dál tím častěji a na delší dobu odlétá. Rixx mi jednou řekl, že dělá spolu s dalšími starými chytrými draky na něčem, co souvisí s válkou. Nikdo prý přesně neví, co to dělají. Po kraji se taky začínaj toulat lidi, co číhaj na osamělé draky, obzvlášť na ty mladší. Není tu už tolik bezpečno.

Včera přišla zpráva … Maminka je mrtvá …. Lidi jí dostali … Dostali je všechny, všechny co tam pracovali….. Jsou mrtví, mrtví, mrtví! …. Nenávidím lidi! … Nenávidím!!! …. Chci svojí maminku …. Mami! Mám tě tolik ráda! .. Není možný, že tě už neuvidím! Aaaaaaaargh!

…(chyba integrity záznamu)…

Přiletěl Rixx. Řekl, že s ním můžu bojovat, přidat se k němu. I jiní se přidali. Nejsem tak chytrá jako ostatní, ale můj oheň je stejně spalující a drápy stejně silné. Půjdu do boje proti lidem. Díky nim mě tu stejně už nic nedrží. Splatím jim pár dluhů.

Jsme na místě vprostřed hlubokých lesů. Je tu dost jídla a hlavně klid. Rixxe tu čekali další dva draci, co taky chtějí bojovat. Stříbrný Reghillim je o trochu starší a větší než já, a má zkušenosti s bojem. Bránil svůj domov, když přišli lidi, ale musel uletět. Rudá Saxbaruush je ještě starší, ale o něco menší. Hodně toho zná. Obzvláště o magii. Před válkou snad i někde studovala.
Společně teď budeme nějakou dobu cvičit a učit se jak co nejlépe bojovat. Už se těším, až to budu všechno umět. Lidi draze zaplatí za to, že vyvolali tuhle válku!

Tak jdem do první akce. Nedaleko se pohybuje oddíl lidských vojáků. Rixx a Reg poletí první a já se Sax nalítneme těsně za nimi. Už se nemůžu dočkat.

Z akce se nakonec vyvinul větší boj. Ukázalo se, že podobných oddílů tam bylo víc. Přizpůsobili jsme se situaci. Rixx nám velel a vždy nás nasměroval tam, kam bylo potřeba. Reg bojoval velmi statečně. Vrhl se proti oddílu kouzelníků i přes svazky blesků, co na něj sesílali, a dostal je všechny. Sax raději útočí z dálky. Ty její magické střely jsou velmi přesné a také účinné. Ani já jsem se neflákala. Po boji jsem měla drápy celé od krve a za některýma šupinama i kusy kostí. Bolí mě v krku od neustálého chrlení ohně.

Máme za sebou už všichni pořádnej díl akce. Rixx říká, že ještě potřebujem o něco vylepšit naší taktiku. Pobili jsme nespočet oddílů, srovnali se zemí několik desítek opevnění, zničili stovky zásobovacích vozů a také potopili nějaké lodě. Nejtěžší boje byly asi s jejich letci na pegasech, a pak když bylo v boji hodně magie.
Každý z nás už utržil nějaké to zranění.
Nejvážnější bylo asi Reghillimovo, když se mu kopí zarazilo přes dva metry hluboko do hrudi, jen kousek od srdce.

Bojujeme už nějaký ten rok. Jde nám to dobře a stále ve stejném složení. Reg s Rixxem někde sehnali starou zbraň. Říká se jí „kosa“. Chtějí, abych se jí naučila používat. Zbraň se nasazuje na přední tlapu a po stisknutí dlaně se vysune dopředu. Útočí se s ní zblízka, ale z větší vzdálenosti než drápama. Vlastně může dosáhnout až dvacet metrů daleko. Kosa vytvoří neviditelnou čepel, která přetne vše živé. Dá se s ní udělat průsek v lese prostým průletem.

Účinek kosy je zničující. Škoda, že jich nemáme více. Je příjemné, že s kosou nemám po boji tak zadělané drápy od vší té krve. I tak se občas něco někde zachytí. Je to nechutné, ale jinak to nejde.

O našich akcích se mezi draky dost mluví. Přidali se k nám další dva. Černá Liithoya zažila už hodně, a přesto je stále veselá. Nechápu jak to dělá, že se dokáže tak smát v tom, co se kolem nás děje. Bronzový Rammudrox se s ní pořád o něčem dohaduje. Když jsou spolu, tak snad tlamu nezavřou ani na chvíli.

Boje neberou konce. Lidé přes všechny ztráty stále přicházejí. Můžeš jich pobít tisíc a za týden se jich vylodí tři tisíce o kus dál. Rixx říká, že musíme začít bojovat s lidma na jejich půdě. Vybírat si taková bojiště, která lidi zasáhnou na citlivém místě. Jeho oblíbeným heslem se stalo: „Oplatíme jim vše tisíckrát“.

Je rozhodnuto, zítra vyletíme. Cesta mezi kontinenty je dlouhá, vyčerpávající a může být i dost nebezpečná, ale jsme rozhodnuti ji podniknout. Tady na Xurhu válku nevyhrajeme, budeme tedy lidi sužovat na Tarasithu, jednom z jejich původních domovů.

…(chyba)…

Tak jsme přistáli. Musím říci, že mě ještě nikdy takhle nebolela křídla. I ten šíp v krku byl lepší než tohle. V mládí jsem milovala létání nad mořem, ale tak veliká plocha oceánu by snad unudila každého. Každého až na Liithoyu. Tý ten úsměv z tlamy nezmizí snad ani po smrti. Sax si zabořila hlavu do písku na pláži a sotva dýchá. Reg se mi pokouší rozmasírovat létací svaly, ale moc mu to nejde. Musí na nás být pohled jako na schlíplé slepice.

Právě odpočívám ve sněhu jednoho průsmyku v místním pohoří. Už jsme se tu schovávali dvakrát, takže příště si budeme muset najít něco jiného. Co to bude tentokrát – bažina?, propast?, ostrov na jezeře, nebo co já vím, se zasypeme pod písek v poušti? Nikdy nebýt dlouho na jednom místě. Jsme na území nepřítele. Jo, Rixx vždycky ví co dělat. Zaútočit z nečekaného směru, na nic netušící cíl. Nadělat co největší škody a rychle se stáhnout.
Párkrát jsme už málem narazili na nepřítele dost nad naše síly. Můžeme být hodně rádi, že jsme pořád ještě naživu. Tedy nás šest je naživu.
Za ta léta co vedeme tenhle druh války se k nám přidalo spousta dalších. Rixx z nich vytvořil samostatné skupinky po deseti až dvanácti dracích, aby každá bojovala samostatně. Udržuje si stále přehled o tom, kde která je a co právě dělá.
Jsou ztráty, ale až na jeden případ, kdy padla celá skupina, nejsou moc velké.
Mnoho lidských měst jsme obrátili v trosky. Zničili jsme nejednoho z jejich vůdců. Kdo ví jestli to někdy skončí?

Rixx získal plány na starou zbraň. Měla by to být velmi ničivá bomba. Takové se používali na začátku války, když ještě žili ti nejstarší z nás. Pár míst, kde tuhle zbraň použili jsem už viděla. Na jednom jsme se dokonce schovávali, ale jen krátce. Nebylo mi tam dobře a podobně se cítili i ostatní. Na tom místě nic nemůže žít a tak prý to bude po tisíce let.

Už pět let se snažíme sehnat materiály a další informace na stavbu té bomby. Rixx tvrdí, že to má přednost před našimi nájezdy, které jsme prováděli dříve. Někteří s ním nesouhlasí, ale nahlas nikdo nic neřekne. Jenom Reghillim občas zaprotestuje, že by už chtěl zase pořádný boj.
Saxbaruush je vždy na straně Rixxe. Je tou bombou snad ještě více posedlá než on. Myslím, že je mezi nimi něco víc. Taky Rammudrox s Liithoyou se z toho pošťuchování dopracovali až k veliké lásce. Kdo by to byl z počátku řekl?

Goldun sehnal všechny věci na bombu, ale stejně se mu jí nepodařilo vyrobit. Mistři co ty bomby stavěli byli prý o mnoho starší a mocnější než kdokoliv z nás. Možná že i než kdokoli z těch, co ještě žijí. Vypadá to, že se budeme muset obejít bez ní, přinejmenším několik tisíc let. Mezitím máme svůj boj, který nepočká.

…(chyba – záznam poškozen)…

Ubývá nás.
Ztráty máme malé, ale není jak doplnit stavy.
Člověk se může množit už patnáct let po narození. Tak dlouho nám trvá jen než se z vejce vyklube malé dráče. Když pak je po sto letech dospělé, a to se ještě nemůže spojit, tak většina lidí, co se vylíhla ve stejný den, je už dávno mrtvá stářím. My tady vlastně bojujeme s praprapra…..vnuky lidí, kteří tuhle válku začali.

Reg se bavil s Rixxem o mě.
Byla jsem od nich dost daleko, ale stejně jsem většinu slyšela.
Reg si myslí, že bych také měla mít děti. Nakonec Rixx souhlasil. Je nás už tak málo, že už na tom stejně nesejde. Mrzí mě, že se Reg nezeptal nejdřív mě, jestli bych děti chtěla. Sax i Liithoya už jednou děti měly. Sax přežili dvě a Liithoye jen jedno dráče.
Když na to myslím, tak vím, že děti mít chci. Je mi jedno, že se Reg nezeptal, to není důležité. Udělala bych cokoliv ….

Odletěli jsme s Regem na opuštěný ostrov mimo dohled z pevniny. Budeme tam sami, zatímco ostatní budou hlídat z dálky. Na ostrově jsou překrásné skály s puklinami, ze kterých stoupá omamný dým. Cítím, že mi srdce bije rychleji. Nebudu už dlouho čekat.

Spojení je u konce. Brzy opustíme ostrov.
Bylo to nádherné. Hned jak jsem ho viděla přicházet zpoza té skály, napnuly se mi všechny svaly v těle. Zálícní kosti měl pomalované rudou barvou, což je zvykem v jeho rodu. Sála jsem ze vzduchu jeho vůni. Šel blíž a bil při tom ocasem o zem, křídla měl při tom na kolmo. Ani jsem nevěděla co dělám, najednou jsem kroužila krkem, s pohledem upřeným na něj, a tak zvláštně syčela. Přišlo mi to jako ta nejsprávnější věc, kterou jsem mohla udělat.
Potom jsme se oba vztyčili na zadních a přirazili k sobě.
Tehdy mě vášeň naprosto ovládla, že už pro to neznám vhodná slova. Nikdo mi neřekl, že spojení je tolik příjemné. Sotva jsem stačila dýchat, ale dýchání v tu chvíli nebylo vůbec důležité. Pohybovali jsme se v rytmu stoupajících par.
Pak to náhle skončilo a já měla pocit, že se se mnou celý ostrov potopí. Měla jsem chuť škemrat aby ten poslední okamžik spojení trval třeba jen o vteřinu déle.
Spojení se podařilo, je čas opustit ostrov a přidat se k ostatním.

…(smazáno)…

Hledám si nějaké skryté a odlehlé hnízdiště. Brzy budu klást vejce. Reghillim mi s tím pomáhá, zatímco ostatní pokračují v boji. Všichni mi přáli abych si užila těch pár let odpočinku bez bojů. Myslím, že odpočinek potřebuji, budou mi ale chybět.

Vejce jsou na světě! Jsou tak nádherná! Jeskyně je s nimi hned o tolik útulnější. Usídlila jsem se nakonec v jícnu vyhaslé sopky, nevysoko nad hladinou jezírka, které kráter vyplnilo.
Kdo nemá křídla, může se sem jen těžko dostat. Vajíčka jsou tu v bezpečí. Zahřívám je vlastním tělem, a když si na krátko někam vyletím, nechám poblíž hořet menší strom.

Přiletěl mě navštívit Rixx.
Hodně se změnil.
Jestli to jde tak říci, působí o hodně důstojněji. Mnohé prý pochopil a je teď Lordem. Velení naší skupinky přenechal Reghillimu. Už jej nezajímají bomby. Tvrdil, že ani ty by nám válku nevyhrály. Neřekl mi, co zamýšlí. Chce abych zůstala od bojů co nejdál.
V tomhle vím co myslel. Malí mě potřebují. A až se vylíhnou, bude se starat celá skupina. Budou se muset hodně naučit. Budou se muset naučit víc, než já znám.

Navštívila mě Liithoya. Je to poprvé, co jsem jí viděla opravdu smutnou. Moje srdce teď pláče též. Rammudrox a Saxbaruush jsou po smrti. Dostali se do obklíčení a nezvládli se probít. Jediné Liithoyino mládě také zahynulo. Je teď úplně zoufalá a já jí nedokážu utišit. Celou tu dobu schovávala všechny svoje starosti za všudypřítomný úsměv.
Chystá se k dlouhému spánku.
Teď kdyby tu byl Rixx. Se svojí chytrostí by jistě věděl, co dál. Já jsem bezradná.

Vajíčka se vyvíjejí dobře. Zatím jen jedno bylo mrtvé. Vím, že všechna nepřežijí vylíhnutí, ale doufám, že se jich uchytí co nejvíce.
Můžu je vidět, i to, jak se ve vejcích hýbou, když se podívám na ně proti slunci. Už to nebude trvat déle než rok a budou na světě.

…(chyba – přetížení)…

Nééééééééééé! To nééééééé! To nemůže být pravda!
Moje vejce, moje malinký dráčátka! …. Zabili mi moje děti, moje malinký dětičky!
Zničím je!
Zničím je!
Zničím je všechny!
Roztrhám je!
Já je, já je, .. já je sežeru!!!
Ty hnusný, odporný lidi. Jejich pach je tu všude. Proč nenechali moje děti žít?!
Ale já vím, odkud přišli! Oplatím jim to tisíckrát!

…(chyba – prázdný záznam)…

Bylo jich tam … moc. Měli připravené balisty, .. rachejtle a .. kouzelníky. Stejně nečekali …, že jich tolik spálím. Prolomila jsem .. ty jejich hradby … vlastní vahou. To nečekali ……. sežehla jsem …. mnoho … jejich … domů.
Je to jedno. Selhala jsem. Neochránila jsem … svoje potomky. V mém těle je tolik ran, že se divím, jak jsem vůbec zvládla doletět domů. Některé mé kosti … jsou zlomené. Nevidím na jedno oko.
Ztrácím potoky krve … Zemřu … vedle … svých ……. dětí.
Malinká kulička ….. Krásně zeleně svítí…..
…
Rixxi … pomsti mě! ….

…(konec záznamu)…

Když dospěla výprava na vrchol Tombakallanu, objevila napůl zavalenou jeskyni těsně nad hladinou jezera. Zatímco ostatní připravovali tábor, Ahendra potají vstoupila do jeskyně. Oči jí padly na polorozpadlou dračí kostru. Za nedlouho vyhrabala za cenu zlomeného nehtu ze sutin vedle pařátu kostry, zaprášenou kouli.
V jeskyni se matně zazelenalo tlumené světlo. Trvalo to jen čtvrt hodiny a světlo zhaslo. Ahendra se rozplakala: „Snažil se, a nakonec padl. … Úplně zbytečně. … Proč jsi se na chvíli nezastavila, nebyli všichni mrtví! … Můžeme přežít mezi nimi. Tak to tenkrát myslel. Pramáti, odpočívej v pokoji“.