Stormchilde 065:Intermezzo na temné notě
Jednoho dlouhého večera jsem si udělala čas na rozhovor s Dagomblaisem. Bylo to dva měsíce poté, co se k nám přidal. Ne, že by s ním byly nějaké problémy, to ne, spíše naopak, jen jsem o něm chtěla vědět víc, něco o jeho motivaci...
"Hezký večer, máš čas si promluvit?"
"Mám třeba celou noc, nespím, velitelko."
"Ne, nejdu za tebou jako velitel, chci si jen promluvit - jako Inritta, poznat co jsi zač."
"Jsem fext."
"Očividně."
"Hmm. Většina lidí to vůbec nepozná. Dlouho jsem se hodně snažil, aby to nebylo poznat."
"Naučila jsem se vnímat magické proudy, vidím v tobě pentagramovou nekromancii."
"To naštěstí umí málokdo."
"Chápu, už se tě někdo pokoušel zabít pro to, co jsi."
"Kdyby jen jednou, ale neberu si to osobně," ušklíbl se Dagomblais.
"Zkusil jsi vyhledat příznivce temných?"
"Párkrát, ale všichni ve mne viděli jen nástroj a snažili se mne podrobit své vůli. Víš, když mne stvořili, poslechl bych jakýkoli příkaz - bez váhání, bez pochybností. Ani na chvíli jsem nepomyslel, že by to mohlo být jinak. Svoboda pro mě byl jen prázdný pojem. Bylo to ve válce a kupodivu, já přežil, a můj stvořitel ne. Já byl najednou svobodný. Nikoho jsem se o to neprosil. Lidé, co se ocitnou v zajetí, nebo v otroctví, se touží zbavit svých okovů.
Já jsem najednou byl bezradný - svoboda byla vlastně docela nepříjemná. No, měl jsem dost času na přemýšlení. Být fext má výhodu, že nemusíš shánět potravu, pití, nespíš, nedýcháš, mnohem méně ti vadí nízké a vysoké teploty, neonemocníš, a máloco tě zraní. Na druhou stranu, když už k nějakému zranění dojde, samo se nevyléčí. Zjistil jsem, že jednu věc mám s živými společnou - chci přežít. A jak jsem tak rozebíral tuto svoji potřebu, tak mi došlo, že nejjistější způsob jak toho dosáhnout, tedy zalézt někam do nejodlehlejšího temného koutu, kde by mě nikdo nikdy nenašel, vlastně též není uspokojivý."
"Vzpomínám si, že jsem tě párkrát viděla něco pít."
"Jedna z věcí, co dělám abych zapadnul. Živým to zjevně přináší potěšení. Já asi těžko někdy pochopím proč. Navíc vše, co pozřu, nakonec musí jít ven ..."
"Mám představu, netřeba zacházet do detailů.
Co je tvým cílem, tedy? Co tě vedlo k tomu, přidat se k bandě žoldáků?"
"Nemám žádný cíl. Stále objevuji, co mi svět dovolí. Jdu za tím, co mi v danou chvíli přijde smysluplné.
Zjistil jsem, že společnost lidí je výhodná - pokud to nejsou tací, co se mě snažej zabít, nebo ovládnout.
Také jsem zjistil, že lidé spíše pomohou někomu, kdo nabízí něco na oplátku. Já umím docela dobře bojovat...
Chvíli jsem sloužil u barona Gorlaxe, ale nesdílel jsem nadšení "pro věc", tak jsem odešel. Tvářili se, jako bych je zrazoval.
U Dětí bouře jsem slíbil rok, možná zůstanu déle..."
To bylo před zhruba padesáti lety.
