Válka s Trineronem 021:Tajemství hradu Balfaron
Válka teprve začala a plukovník Riers už byl pověřen velením samostatné akce.
Vynikající příležitost předvést se, získat zásluhy.
Pod jeho velením se ocitly dva pluky těžké pěchoty a jeden střelecký, vojáci v boji nezkušení, ale s dobrým výcvikem, dva prapory lehké jízdy, nově naverbovaní, polovina dobrovolníci a ta druhá pochybné existence utíkající od problémů, a k tomu všemu speciální oddíl.
Dostal jednoduše znějící úkol: oblehnout a pokud možno dobýt hrad Balfaron, a pak se buď připojit k hlavnímu voji - zvládne-li se to do týdne, anebo vyčkat dalších rozkazů.
Nemáme obléhací stroje, ale zato s námi jede baron Balfaron. Není už nejmladší, ale měl dost rozumu, aby se uchýlil pod ochranu Elwingilského dvoru, když šlo v Drakheru do tuhého. Ta jeho hrstka zbrojnošů nás v boji sice nevytrhne, ale tvrdí, že hrad má dvě tajné výpadové chodby...
"Předsunutá hlídka hlásí žádnou aktivitu na místě!"
"Dobře, opatrně objeďte hrad, kapitáne Helmfaste, kdyby něco, nenechte se vyprovokovat k boji. Večer vás očekávám na poradě."
"Jistě, plukovníku!"
"Sežeňte mistra Glendolina a ostatní speciály."
"Prosím?"
"Ah, vy jste tady, výborně! Připojíte se k baronovým lidem. Pokusíte se dostat do hradu tajnou chodbou, půjde-li to. Kdyby se vám povedlo ve správný čas otevřít bránu..."
"Chápu. Oddíl může vyrazit do pěti minut."
"Výborně, a co vy?" obrátil plukovník pozornost na velitele zbrojnošů barona Balfarona.
"Možná do půl hodiny."
"Půl hodiny? Proč tak dlouho?"
Velitel přistoupil blíže a potichu odtušil: "Baron se chce osobně zúčastnit. Trvá na tom. Jeho kondice není, co bývala. Teď jej navlékají do zbroje. Jde to ... ehm, ... obtížně."
Plukovník v duchu napočítal do deseti, pak žoviálně zahalekal: "Vyrazíte tedy, až budete připraveni!"
Co nám řekl o těch chodbách, tak jedna ústí poblíž. Pokud nebude průchodná, tak ta druhá směřuje na opačnou stranu hradu, tam než se pak dokodrcá, to by bylo až za půl dne, nejméně...
Kapitán Helmfast se vrátil ke svým vojákům: "Konec odpočinku, máme práci!"
"Sotvaže jsem si stihnul odskočit..."
"Nejsme na výletě Kongale, hybaj do toho sedla!"
Deset minut středně rychlé jízdy a octli se na dohled hradu, stojícímu na malé vyvýšenině v bukovém lese.
"Máme objet hrad v širokém kruhu a okouknout, jestli někde nečíhají padouši."
"Z kterého směru?"
"Třeba zleva. Rozdělit na skupiny a oči, uši na stopkách. Blikhly, pamatujete si, co jsem vám říkal o pytlačení?"
Dotčený desátník se napřímil v sedle: "Jistě, kapitáne!"
"Tak na to zapomeňte, naopak pokud by šlo něco střelit, nebo nalíčit tu a tam pastičku - jděte do toho!"
"S radostí! Co že to?"
"Jsme na nepřátelském území. Navíc kdovíjak bude fungovat zásobování a železné zásoby jsou pro zoufalce. A ještě, Blikhly, vyřiďte to i ostatním chlapům, co mají tuhle zálibu. Nechci se opakovat a ani to rozhlásit oficiálně. Taky očekávám, že o tom nikdo nebude vykládat starýmu, jasný?"
"Jasnější než Slunce, kapitáne!"
Hlavní voj postupoval k hradu.
Zdá se, že předpolí nikdo neudržuje nejméně dva roky. Všechno to křáčí a nálety ... připlížit k hradbám by se dokázal i jednonohej kroll.
"První prapor střelců, opatrně se přibližte. Buďte připraveni střílet na cokoli, co se objeví na hradbách!"
Všude panovalo podezřelé ticho.
Jeden ze střelců vypustil šíp, který narazil na kámen v cimbuří. Mnoho očí se na něj upřelo: "Omlouvám se, měl jsem pocit, že vidím nějaký pohyb."
Ticho.
Pak se ozvala rána, jako když cosi těžkého spadne a po chvíli se se skřípěním začala brána otevírat.
Střelci zamířili, ostatní se chopili zbraní. Nervozita by se dala zabalit do bedny a zvážit.
Mezerou v bráně vykoukly obličeje speciálů.
Jeden z nich zahalekal: "Hrad je prakticky prázdný, můžete jít dovnitř!"
Tak to bude rychle hotovo. Až moc rychle ... Určitě to jde brát jako úspěšnou akci. Jenže za obsazení nebráněného hradu se metály nedávají... Hlavně se ale neukvapit, akce bude u konce, až se připojíme hlavnímu tělesu armády, do té doby je to moje velení, a stát se může leccos.
"Všichni se přesunou do hradu a obsadí nádvoří. Nikdo se nebude vydávat dál, dokud nebude řečeno, že je to bezpečné!"
Večerní porada se konala v jedné z vnitřních věží hradu, vysoko, takže bylo vidět přes hradby do krajiny osvětlené zapadajícím sluncem.
Mistr Glendolin se ujal slova: "Obsazení hradu bylo moc snadné, některým chlapům se to nezdá. Narazili jsme tu jen na pár zombií a kostlivců. Všehovšudy máme dva zraněné - jednoho z baronových zbrojnošů překvapila zombie a docela mu dala co proto. S důkladným ošetřením a magickým léčením to přežije."
"A ten druhý?" doptal se plukovník Riers, když se zdálo, že se mistr Glendolin odmlčel.
"Ah, ten druhý případ. Šipková past, jenom škrábnutí. Baron si není jistý, jestli je tu ještě od jeho doby, nebo jde o novou záležitost."
"Jak probíhá průzkum hradu?"
"Důležitá místa máme prošlá, ale je to tu docela rozlehlé, takže to ještě potrvá. Od barona víme, zhruba, jaké jsou kde magické ochrany. Zdá se, že některé už neexistují, pár jich je na svém místě, ale nic nového nepřibylo. Celé tohle místo je dost zchátralé. Zbrojírna je vybrakovaná, dokonce i ta tajná. Zbyly tu rozsáhlé zásoby vína a vůbec alkoholu. Namátkou jsme to kontrolovali, a zatím žádná známka otrávení."
"Zajímavé, možná je nepřítel přesvědčen, že alkohol vojáky oslabuje, což je v jistém smyslu pravda. Nicméně je tu pozitivní vliv na morálku. Máte ještě něco?"
"No, zjistili jsme, že vybrakovali baronovu rodinnou kryptu a i hřbitov za hradbami je přeoraný."
"To se dalo čekat."
"A ještě, zdá se, že na některých místech v podzemí hradu bylo kopáno."
"Co si o tom myslíte?"
"Mně to připadá, že se pokoušeli objevit ty tajné chodby a nepodařilo se jim to. Víme, že někteří baronovi muži zůstali, když prchl, a někteří věděli, že alespoň jedna chodba existuje - nikdo však neznal přesnou polohu. Možná i proto hrad nebrání."
Plukovník se obrátil k důstojníkům od pěchoty: "Jak je tom mužstvo?"
Major Tenar se napřímil: "Vojáci jsou na plném stavu a připraveni k boji. Akorát jsou unaveni pochodem, včera se rozbíjel tábor pozdě a ráno jsme vyráželi velmi časně."
"Jaké štěstí, že máme k dispozici prázdný, nechráněný hrad. Dobře, ať si dnes večer všichni odpočinou. Zítra vyrazíme až před polednem. Určete dva prapory, které zůstanou jako posádka."
Kapitán Helmfast většinu porady vyhlížel z okna a pozoroval mumraj na nádvoří, nějaký šestý smysl jej upozornil, když se na něj obrátila pozornost.
"... průzkum okolí?"
"Ano pane! No, nikde nic, žádný pohyb, žádné stopy po nějakých větších, a vlastně i menších přesunech. Vypadá to tu skoro jak ve hvozdu - všechno bují, roste, akorát, víte co je divné? Skoro žádná zvěř. Sem tam veverka nebo menší ptáci, to jo, ale mělo by tu být víc vysoké, kanců, a tak ... No a není."
"No, možná byl pan baron až příliš náruživý lovec. Přehnaný lov, to je vážný problém, pánové! Kapitáne, vezměte své muže a zajistěte vnější hlídky, ať nás nikdo v noci nepřekvapí."
"Pane plukovníku, moji muži jsou více unavení než pěšáci, také by potřebovali oddech."
"Odpočinete si až po rozednění, odchod!"
Kapitán Helmfast sklapl podpatky, otočil se a vyrazil po schodech dolů.
"Vojíne, dojděte dolů a přineste nám něco z baronova vína, a pár soudků kořalky ať vydají vojákům na nádvoří," zaslechl za sebou, než seběhl dvě patra.
O další patro níže na něj čekal vysoký, ale velmi hubený člověk snědé pleti, v černé košili a kalhotách, s dlouhými vlasy staženými do ohonu stejné barvy: "Kapitáne, mohl bych se k vám připojit?"
"A vy jste kdo?"
"Hamed Sedjjarvan mé jméno. Já u speciálů."
"To nemáte něco lepšího na práci? My budeme celou noc hlídkovat venku."
"Víte, s tímto hradem něco špatně. Raději být venku pod otevřené nebe."
"Jestli máte nějaké zlé tušení, měl byste s tím jít za velením!"
"Já byl, říkal. Byl odbyt. Prý přesnější mám být. Já ale nedokážu přijít na proč."
"V tom případě si poberte vybavení, vyrážíme hned. U nás vítáme dobrovolníky s otevřenou náručí."
Kapitán osedlal koně. U brány již na něj čekal cizinec, vyzbrojený a s vakem na zádech.
"Kde máte koně?"
"Nemám. Nemají mne rádi."
"Já ale velím jednotce lehké JÍZDY."
"Běhat umím tak rychle, jak kůň cválá. Nebudu zdržovat."
"Beru tě tedy za slovo. Běda, jestli se necháš popohánět."
Bylo již po půlnoci. Kapitán Helmfast a menšina vojáků, kteří zrovna nebyli na hlídce, seděli v nevelké prohlubni u skrovného ohýnku. Kapitán si naposledy potáhl z ubaleného cigára nedostatkového tabáku a zbytek poslal kolovat mezi mužstvo.
Pár prásků pro pár šťastlivců.
I cizinec seděl u ohně.
Někteří si jej prohlíželi.
"Hej, Sedji, ty tedy vážně umíš běhat zatraceně rychle!"
Blikhly dodal: "A přitom tak tiše, jak nějaká šelma."
"To dá se naučit, ale dlouho trvá. Koupit kůň rychlejší," usmál se.
Z ničeho nic se mu zježily chlupy po celém těle. Vyskočil, jakoby si sedl na trnitou větev, v tu chvíli se zablesklo a záhy se ozvala silná rána a pak hluboké hřmění.
Pak se přehnala tlaková vlna a většina přítomných upadla na zem.
Sotva se upadnuvší posbírali, začaly všude kolem pršet menší i větší kusy kamení.
Každý se snažil někde krýt.
Když kamenobití ustalo, stal se převažujícím zvukem nářek a kletby zraněných a řičení koní, z nichž jeden zůstal ležet mrtvý, rozdrcený obzvláště velkým kusem suti.
"Nasedat! Všichni nasedat a ke hradu!" sám šel kapitán příkladem a již byl v sedle.
Na místě, kde stával hrad Balfaron se vznášelo mračno dusivého prachu, skrývající hromadu sutin. Hrozivé ticho naznačovalo, že zde již není komu pomoci.
Poručík Kammler, právě dorazivší s hlídkou nadhodil: "Někdo by stále mohl být živý, třeba v bezvědomí."
"Ne, nikdo živý," konstatoval Hamed.
"Jak to můžeš vědět?"
"Já cítit tam ne život."
"Stejně jako jsi cítil nebezpečí v hradu, a proto jsi šel ven? Třeba je to tvoje dílo!"
"Poručíku! To už přeháníte!" vmísil se do věci kapitán.
"Já upozornit se snažil..."
"Kapitáne, co když pracuje pro nepřítele..."
Hamed se dotkl amuletu pod košilí a cosi krátce zamumlal.
Najednou byl slyšet pouze jeho hlas: "Nebezpečí stále veliké, cítím nebezpečí všude kolem!"
Někteří vojáci byli zmatení anebo stále v šoku, jiní se ale začali rozhlížet a spatřili pohybující se siluety postav tu, jinde cosi prodírající se mlázím a jinde zas mezi stromy proplouvající přízračné jezdce.
Všichni se už zase slyšeli.
"Co budeme dělat?"
"Taste! Musíme se probít z obklíčení!"
"Kudy kapitáne!"
"Sedji, nedokážeš vycítit, kde máme největší šanci?"
"Já pokusím se, dejte půl minuty!"
V matném světle měsíce již byly vidět tváře nemrtvých vojáků. Postupovali semknuti a beze spěchu. Před nimi však doběhla rozličná menší a středně velká kostlivá fauna napadající zejména nohy koňů. Vojáci se jich snažili zbavit, seč mohli, neměli tak ale čas brzdit postup nebezpečnějších nepřátel.
"Tam! Kapitáne, nejvíc šance tam, pryč od těch přízraků!"
Kapitánův meč zasvítil bledým modrým světlem: "Za mnou, všichni za mnou! Probijeme se, nezastavujeme!"
Oddíly se daly do pohybu.
Postrádali sice drtivou sílu těžké jízdy, ale o to lepší měly zrychlení a i lehký kůň má pořád značnou váhu.
Někteří nemrtváci byli prostě přejeti a zadupáni. Na jiné dopadaly meče, tesáky, sekery a řemdihy.
Jen někteří z nepřátel měli ocelové zbraně, jiní dotírali pařáty a zuby.
Vojáky, kteří byli strženi z koně, anebo jejichž oř padl, nečekal hezký konec.
Hamed prokličkoval do čela postupujících oddílů a proměnil se ve velikého tygra. Zařval a vrhl se vpřed. Mocnými tlapami přerážel neživé příšery ve dví, anebo je odhazoval z cesty, jakoby nevážili více než papír.
Oddíly přes ztráty postupovaly vpřed a zdálo se, že šiky nepřátel řídnou.
V tu chvíli se přímo před kapitánem zvedl obrovský nemrtvý medvěd.
Kapitán Helmfast se snažil strhnout koně stranou, ale tlak nepřátel a postupujících spolubojovníku mu to znesnadnil.
Rána ohromné medvědí tlapy srazila jeho koni vaz a tak se ocitl v kotrmelcích na zemi, přímo před prohnilou obludou.
Dopadla rána, jen tak tak se stihl odkulit.
Popadl meč, jež mu vypadl z ruky, a postavil se na nohy.
Někteří z vojáků se zastavili a chtěli mu přispěchat na pomoc.
"Jeďte dál, nezastavujte!" rozkřikl se na ně.
Rozmáchl se proti obludě mečem, zasáhl, ale pro ni to bylo jen škrábnutí.
V nerovném boji kapitánovi rychle docházely síly, když vedle sebe po dalším zoufalém úskoku spatřil tygra, jak se staví na zadní, zvětšuje, a mění do částečně humanoidní podoby s prackami zakončenými hrozivě vypadajícími drápy.
Sedjjarvan vydal ze svého hrdla strašlivý řev, který se rozlehl nad bojištěm, a vrhl se na nemrtvého medvěda.
Zavířily drápy a brzy kolem létaly chuchvalce chlupů, krev a kusy prohnilého masa.
Dvě ohromná monstra se vyrovnala velikostí i silou, ale tygrodlak převyšoval nemrtváka rychlostí a přesností úderů.
Brutální řež ukončilo kousnutí do šíje, to Sedjjarvan rozlomil páteř strašlivého medvěda.
Většina vojáků již stihla projet.
Jako poslední opozdilci se s nepřáteli v patách přihnala hlídka poručíka Kammlera.
"Kapitáne, nasedněte, rychle!"
Těžce oddychujíc se kapitán Helmfast rozhlédl a spatřil Hameda, zpět v lidské podobě, jak se po čtyřech plazí s velikou otevřenou ránou na boku.
"Jeho tu nenecháme! Vezměte ho k sobě na koně, já se svezu se seržantem Oldrisem."
Kapitánovi na koně seržant pomáhal, Sedjjarvana museli vytáhnout, jako pytel.
Koně se zvýšeným nákladem brzdili celý oddíl, dotírali na něj ti rychlejší z nepřátel.
Situace se pomalu zhoršovala, jak vyčerpání začalo pracovat v neprospěch živých.
Vojáci, kterým se dříve podařilo dostat z dosahu nepřátel, se seskupili a čekali na opozdilce.
Salvy šípů z kuší a luků prošpikovaly dotírající nemrtváky.
Oddíly se spojily a vydaly se směrem za hlavním vojem armády.
Zprávy, které dovezou, jsou špatné, ale lepší špatné zprávy, než žádné.
