Vymoženosti magie

Bitva se vyvíjela příznivě. Zdařilým manévrem jsem dovedl oddíl jízdy do boku Codesijským střelcům. Vypukl masakr. Rozdával jsem úder za úderem a v patách mého pluku kráčela zkáza. Cítil jsem krev nepřátel, stékající po čepeli, přes záštitu, až na mou ruku, zatímco slunce zapadalo a nad bojištěm se nesl pach hořící smůly. Dostali jsme se hluboko do pole nepřátel, oddíly pikanérů nám odřízly ústupovou cestu a prakticky nás obklíčily. Bojovali jsme do posledního muže a snažili se způsobit Codesianům co největší ztráty. Zbývalo nás už jen patnáct, když kopí nepřítele probilo můj kyrys a srdce…

Poblíž alchymistických laboratoří je snad vždy cítit zvláštní aroma síry, exotických hub a bublajících louhů. Z duše nesnáším ten smrad, ale co naplat, když je přítel alchymista a já od něj něco potřebuju? Rád bych tuhle návštěvu zkrátil na minimum.
Zaskřípaly dveře.
Tholriff se vyplížil z laboratoře a rozhlížeje se nervózně po chodbě, ke mně přistoupil.
„Buď zdráv příteli! Jak se daří tvým pokusům?“
„Ale dobrý, Ramme. Víš určitě, že to nejde jinak?“ pronesl, zatímco mě chytil za rukáv. Podíval se mi do očí. „Tak si to vezmi, a … hodně štěstí.“
Cosi rychle změnilo majitele.
Tholriff je můj dobrý přítel. Ví co riskuje. Nic za to nechtěl, i když by cena byla astronomická.
Alespoň mu snad tohle udělá radost. Z brašny vytažená lahev vína měla starou, zašlou etiketu s vybledlými nápisy a voskem zalité hrdlo. Tholriff na ni nevěřícně zamžoural. „Ale, .. tos neměl. Nejlepší kousek z tvých sklepů, šestnáct tisíc let starý Alromien, vždyť to se snad ani nedá vypít!“
„Zasloužil sis ho,“ a s těmito slovy jsem jej opustil.

Probudil jsem se na kamenné desce v místnosti bez oken, ohmatával si hrudník ve snaze nahmatat jizvu, a pak mi řekli, že jsem byl mrtvý šestnáct hodin! Raději jsem se zeptal, jestli jsem slyšel dobře. Lekl jsem se, že je ze mě nějaký fext nebo upír, ale vysvětlili mi to. Byl jsem naživu stejně jako dříve. Oh, chtělo se mi skákat radostí. Vstal jsem z mrtvých! Nová metoda, dost náročná, no jo, každého oživit nemůžou. To moje manévrování na ně muselo udělat dojem! Armáda, co lepšího mohlo potkat půlelfského bastarda, pohozeného někde na ulici. Vždycky jsem říkal, že je magokracie pro Leritan nejlepší!

Strážní u brány paláce theurgie si mě všimli na dost slušnou vzdálenost a stoupli si do ukázkového pozoru. Starší poddůstojník zasalutoval: „Pane generále! Ihned pro vás zavolám eskortu.“ „Není třeba, formality si nechte, desátníku. Mám naspěch!“
Voják znejistěl: „Ale podle protokolu…“
„Podle protokolu se za mnou nemáte otáčet. A jak to držíte tu píku!“
Sám jsem kdysi takhle stál…
„Kašlete pro dnešek na protokoly, v bitvě jsou beztak na hovno.“
Taková slova z úst generála desátník nečekal a nějakou dobu mu trvalo, než si to v hlavě srovnal…

Brzy po mém prvním oživení mě povýšili na generála. Hodně se tenkrát bojovalo a sláva přišla rychle. Poté, co se mi ještě párkrát povedlo „zemřít“, jsem si zvykl a využíval toho. Vrhal jsem se s oddíly do nejhorších skrumáží naprosto beze strachu a muži, jež si už zvykli, že občas padnu, ale nakonec stejně živý přijdu mezi ně oslavovat vítězství, nezakolísali, ať se stalo cokoli. Dobyl jsem Khedolen, účastnil se tažení do Rumbajje, zastavil vpád Thillenoru a po století bojů jsem svedl vítěznou bitvu před branami jejich hlavního města. Prakticky jsem nestárnul. Jo magie dokáže divy, když je někdo mocný - nebo jako v mém případě, když má mocné za zády. Sláva, obdiv, oddanost – tenkrát mi to stačilo…

Stoupám po schodech hlavní věže. Skoro běžím. Jakoby mě snad někdo sledoval. Vysoce nepravděpodobné. Úředníci si mě nevšímají. Těžko mě mohli nepoznat, ale významným lidem se raději nepletou do cesty. Ale ne! Baron Nurd Wesscord a jde přímo proti mně. Ještě chvíli a asi by na mně poznal mé „nadšení“! Naučený úsměv.
„Á, generál Rammgaard, jaká milá návštěva, právě jsem chtěl jít na oběd. Co vás přivádí? Jestli je to nějaká úřední záležitost, rád se vám budu osobně věnovat, jistě. A už vám došla pozvánka na slavnost, kterou pořádám příští měsíc?“
„Přišla. Nemusíte se obtěžovat, nebudu vás přeci zdržovat od oběda,“- zmizni! - „stejně si chci ještě dojít … na toaletu.“
„A jak se vám daří?“ nechtěl se baron nechat odbýt.
„Skvěle!“- pitomec, - „ ale už musím běžet ... vyprázdnit střeva.“

Když jsem překonal první tisíciletí, velel jsem armádě celého Leritanského impéria. Pořád bylo co dělat. Nepohodlní sousedé, neposlušní vazalové, vzpoury, výboje. Dávno jsem délkou života překonal i dlouhověké elfy. Vedl jsem do bitev vojáky, kterým bylo méně než dvě setiny mého věku. Mé tělo vypadalo jako by mi stále bylo pětačtyřicet, ale mysl tomu už odmítala věřit. Jednoho dne jsem přišel na konvent rady vládnoucích mágů a řekl jim, že už chci skončit, odejít z armády a dožít někde v ústraní.

Stráže před kanceláří ministra trvaly na ohlášení předem, tak jsem je poslal do bezvědomí. Když mě mladá asistentka spatřila, raději se sama někam vytratila. Ministr theurgie Frijjik byl asi také dosti šokován mým chováním - dřív než stihl aktivovat magické ochrany, byl jsem již u něj a zvedal jej za oblek z křesla.
„Jak se opovažujete! Takovéhle způsoby jsou možná běžné v armádě, ale ne zde!“
„Je mi líto, ale musíte nutně na toaletu, teď hned!“ Nechci mu nic vysvětlovat, na řeči už dávno není čas. Jen ať si nadává, je „pobouřen“ a rozčarován, už mi na tom nezáleží. Za panem Frijjikem se zabouchly dveře od toalety.

Předtím mě ani nenapadlo, že by mi mohli říci ne. Po tolika letech věrné služby! Jenomže pro ně jsem byl nepostradatelný a to mě dostalo do role nevolníka. Postavit se na odpor jsem raději nezkoušel, dobře vím, jak se trestají odpůrci zřízení. Utéci? Těžko se schováte před někým, kdo vládne takovým magickým potenciálem, jako Leritanská rada mágů. A hrdinskou smrtí také nebudu smět padnout. Dřívější výhoda se v mžiku obrátila proti mně.
Bezvýchodná situace.
A tak jsem se dostal až sem, na balkón kanceláře ministra theurgie v nejvyšším patře nejvyšší věže v impériu. Je odsud úchvatný pohled. Lidé na nádvoří vypadají jako titěrní mravenečci. Někdo zabušil na dveře.
Na dlani mám malou modrou lesklou kuličku. Takový zázrak, který zabrání oživení – další z vymožeností magie. Tholriff mě ujistil, že to bude fungovat. Účinek by se měl dostavit do minuty.
Smrt ve velkém stylu, to mě vždy přitahovalo.
Vzduch kolem mě sviští. Ta rychlost mi bere dech, ale je to úchvatný pocit, jak se svět točí. Mravenečci se přibližují. Euforie. Strach!?
Zabere to!?