Dech osudu

Věděla o jejich přítomnosti. Věděla, že tam někde čekají na vhodnou příležitost pro přepad.
Když se na ní z husté změti mladých stromků vyřítily dvě pětimetrové bestie, ucítila na chvíli jisté zklamání. Vykročila jim vstříc jistým, ale volným krokem.
Okolností neznalý pozorovatel by v tuto chvíli nejspíše cítil obavy o mladou dívku stojící tváří v tvář obrovským chlupatým vlkodlakům, kteří by svými drápy hravě zvládli přerazit strom. Kdo zná Hirshu, má obavy o zdraví vlkodlaků.
Sekající dráp ji zcela minul, zatímco ona se náhlým zrychlením dostala oběma hromotlukům za záda, tasíc při tom dvě šavle. První šavle vzplála jasným plamenem, a v mžiku oka se zakousla do podkoleních vazů chlupatého obra. Druhá šavle, mrazivější než ledovce Llahagguranu, se ponořila do boku podklesávající bestie vzápětí. Aquaritová čepel nezůstala uvnitř dlouho. Rána po ní sice nebude krvácet, ale přesto dá i vyhlášeným regeneračním schopnostem vlkodlaků zabrat.
Tou dobou již vycítila, že větší nebezpečí se objeví vzápětí. Několik metrů od Hirshi se náhle zviditelnil vlkodlak o dobrý metr vyšší než ti druzí dva, oděný v plátové zbroji určené pro jeho bojovou formu a s obrovskou obouruční sekerou v nápřahu. Tohoto nepřítele nemohla na rozdíl od předchozích „otužilců“ brát na lehkou váhu. V tu samou chvíli do její mysli udeřila mentální síla od dalšího útočníka.
Po nějakou dobu se věnovala napůl fyzickému a napůl mentálnímu boji, tím ovšem nastala patová situace. Zvládala těsně unikat sekyře oplátovaného a zároveň zadržovat sílu mentálního útočníka, ale její protiútoky na obou frontách byly příliš chabé. Menšího a pomalejšího vlkodlaka přitom manévrováním držela mimo dosah. V tom se do boje zapojil další protivník – magický blesk prolétl jen centimetry od jejích ramen a rozštípl suchou jedli.
Manévrování v lese se nyní změnilo v kličkování před přívalem útoků. Ostří obrovské sekery svítící magií již dvakrát zasáhlo cíl. První úder zastavil ramenní plát, po kterém se rána svezla, druhý sek pronikl plátem a prosekl kůži kousek nad kyčlí, naštěstí šlo i zde jen o povrchový zásah. Z přívalu magických výbojů zasáhl jen jeden, což nejvíce odnesl holenní chránič, noha po zásahu nepříjemně brněla. Útočící kouzelník zjevně nechtěl zasáhnout spojence, což značně limitovalo jeho kadenci. Dotírající mentalista se začal osmělovat a odrážení jeho útoků bylo více vyčerpávající.
Hirsha unikla z bezprostředního dosahu sekerníka a plně se vrhla do mentálního útoku. Nepřátelského mága zastihla nepřipraveného k obraně a zasadila mu pár tvrdých ran na psychický solar. Jelikož na fyzické rovině ztuhla, dostal se, jak předpokládala, dlouho opomíjený, neobrněný a velmi, velmi rozzuřený vlkodlak k ráně. Prolétla se zhruba patnáct metrů do hustého ostružiní. Když zase začla vnímat, bolel jí nejvíce levý bok, odhadem mohla mít jedno či dvě zlomená žebra, ale zbroj pohltila to nejhorší z úderu drápů. Nicméně nad ní se právě rozmachoval vlkodlačí sekerník, připravený zasadit smrtící úder. Bravurním odskokem se dostala do volného prostoru mimo dosah obrovské zbraně, kde po ní však vylétl svazek blesků. Kouzelník si zjevně uvědomil, že na tohoto protivníka musí použít větší sílu.
Co kouzelník netušil, bylo, že právě dělá přesně to, co od něj Hirsha potřebuje. Vlastní magií zachytila a odklonila letící kouzlo na místo, kde se ve fyzickém světě nalézal nepřátelský mág. Přibíhajícího otužilce odmrštila snadno úderem kouzla. Před obrněncem jí zatím nezbylo než uskakovat. Šavle skončily kdoví kde a magií na něj útočit nechtěla. Ze zkušenosti věděla, že mocnější velitelé mívají nejen očarované zbroje, které propálit vyžaduje velkou sílu, ale i rozličné fetiše, ochranné amulety a tak dále. Nepřátelský kouzelník se nejspíše vyčerpal, anebo to prostě vzdal. Hirsha zaslechla jeho teleport daleko pryč.
Stačilo se obratnými úskoky obou nepřátel na chvilku zbavit, aby se mohla pár vteřin soustředit a z čista jasna se v její ruce zhmotnilo kopí. Jejího hlavního soupeře na chvíli zarazilo zjevení zlověstné, bíle žhnoucí hlavice, ne tak druhou obludu. Hirsha zuřivce poslala do bezvědomí prásknutím magického biče. Započal souboj jeden na jednoho.
Vlkodlačí velitel zprvu útočil, ale velmi záhy začal ustupovat. Pak začal dělat chyby. Ratiště artefaktového kopí mu podrazilo nohy a v zápětí na to žhnoucí hrot probodl jeho hrudní plát, rameno, zadní plát i s dobrým půl metrem země. Moc kopí jej navíc paralyzovala, takže se o další boj již ani nemohl pokoušet.
Necítila žádné další nebezpečí.
Sundala si helmu a uvolnila zpocené vlasy. Zklidnila dech a zpomalila tep srdce. Zvedla hledí poraženého vlkodlaka: „Kdo jsi?“
„Co na tom záleží?“, zachrčelo vlkodlačí monstrum.
„Zjevně víš, kdo jsem, ale já tebe neznám. Pokud na tom budeš trvat, můžu tě oslovovat Ty prašivej zablešenče.“
„Attrawost Tragnor Worbek, a můžeš si ušetřit čas, víc ze mě nedostaneš, tak co kdybys to ukončila rychle?“
„Myslíš, že tě hodlám zabít, Tragnore Worbeku?“
„Tím, že mě „ušetříš“ si žádné sympatie nezískáš, jen mě tím více urazíš.“
„No, pokud se tvá čest nedokáže vyrovnat s porážkou, klidně se můžeš jít třeba utopit, hned jak tě pustím, ale já ti tvůj život brát nebudu. Jediný co od tebe chci vědět, je proč jste mě přepadli.“
„Čemu se divíš? Myslelas, že klan Gahruul je tak slabý, že nechává nepřátele volně se toulat svým teritoriem?“
„Já nejsem váš nepřítel, pro Scalgardy už nedělám dva roky.“
„Možná jen chceš, abysme tomu věřili.“
Hirsha si povzdechla – některé vlkodlačí zvyky ji hned tak nepřestanou vytáčet. Na druhou stranu si byla jistá, že poražené soupeře může nechat jít s jistotou, že ji za pět minut znovu nevpadnou do zad. Trhnutím vyprostila kopí Vaelius z těla velitele Worbeka a zatímco se on změnil do lidské podoby a kontroloval členy své smečky, posbírala své věci, dodala tělu pár léčivých impulsů a do pěti minut byla z dohledu místa střetnutí. Toho večera si našla mělkou prohlubeň, kde vyčkala na bolest. Vaelius si vždy vybírá daň za své služby.

Dva dny cesty daleko – již bezpečně z teritoria Gahruulů – seděla Hirsha sama u stolu v zapadlé hospodě a znechuceně popíjela místní kyselé víno. Většina hospody pokukovala jejím směrem, dokonce se našel jeden místní odvážlivec, který se k ní zkusil přisednout. Stačilo zvednout pohled od korbele a podívat se příchozímu do očí, aby si svůj záměr rychle rozmyslel. Přestože byla Hirsha obvykle spíše přátelská, v některých chvílích neměla náladu.
Venku již byla tma a většina osazenstva pomalu zapomněla na divnou ženskou ve zbroji u stolu v koutě, když do lokálu vstoupil skoro dva metry vysoký chlapík s protáhlým obličejem a dlouhými rovnými vlasy napůl blond a napůl havraní čerň, oděný v černo-zlaté brigantině a obtížený zbraněmi všeho druhu. Aniž by kdy prve zdejší hospodu navštívil, zamířil rovnou do kouta, nad kterým jakoby se vznášelo tmavé mračno.
Beze slova se posadil na lavici přímo naproti Hirshe. Jakoby nic se ke stolu přikodrcal hostinský řízen mentálním příkazem, postavil před nově příchozího tuplák piva a pokračoval si dále po svém. Muž si s gustem přihnul. Než se víceméně prázdná nádoba dotkla stolu, měl již na tváři široký úsměv.
„Taky tě rád vidím.“ Hirsha neodpověděla, tak pokračoval.
„Cesta byla dobrá, dík za optání.“ Opět žádná odpověď.
„Sehnal jsem pár skvostných plnokrevníků, chceš se jít mrknout?“
Při zmínce o koních si Hirsha vybavila jejich první setkání, kdy jej nazvala koňským ksichtem, a ta vzpomínka jí přiměla se pousmát. Mernolf Kliestor byl její spolubojovník a dobrý přítel již od doby, kdy prchala před svým otcem, králem Andragoliským. Jako jeden z mála dokázal všechny společně prožité útrapy a dobrodružství přežít a zůstat stát při ní.
„Ubohá zvířata“ odtušila. Tolikrát se již stalo, že pod ní zabili oře.
„Mohl jsem koupit nějaké démony, třeba i létající. V tom městě sídlí i mistr theurg, ale chtěla jsi něco nenápadného.“
„Čím méně pozornosti, tím menší potíže.“
„Neznámá krajina, jasně, chápu, ale proč si nevyhlédnout nějakého místního průvodce? Tak moc se přeci neskrýváme. Tady si nás budou beztak pamatovat nejméně příští dva roky. Předpokládám, že sis ten svůj šílenej plán nerozmyslela?“
„Předpokládáš správně, ale jsme magnet na potíže, ty i já. Nechci kolem sebe nikoho, kdo se o sebe nepostará, když se věci zvrtnou.“ Mernolf to chápal, ale jistá nervozita u něj přetrvávala. Těžko říci jestli to způsobovala neznámá země, anebo společně nabytá zkušenost. Přestože oba disponovali schopnostmi několika velmistrů, byl rád, že už nějakou dobu Hirsha nechodí do akcí na vlastní pěst.

A tak projeli Thengerskými lesy a Mernolf trpělivě čekal, jestli se Hirsha sama rozpovídá. Skrz Sir-Anolskou vrchovinu projeli téměř bez zastávky a koně při tom udržovali svými nadpřirozenými schopnostmi čerstvé, aby to vůbec zvládli. Přebrodili nespočet řek, z nichž u jedné se je neúspěšně pokoušeli obtěžovat nějací uctívači krokodýlů. Překročili hranice několika království a nikde se nezdrželi déle, než bylo nezbytné a jejich vzájemné dialogy se omezily na řeči o počasí a podobná hluboká témata.
Cesta je dovedla k údolí Falliseh, které se před nimi náhle vynořilo z hustého hvozdu.
„Tohle je spíš propast než údolí“, poznamenal Mernolf.
„Pamatuješ si, jak se ten druid usmíval, když nám popisoval cestu? Mám chuť se vrátit a dát mu pár facek.“ Hirsha se zatvářila naštvaně, ale jen na chvíli.
Mernolf důkladně obhlédl okraje srázu, hloubku pod srázem i kopce na druhé straně údolí, načež si vzal ze sedlových brašen suchary s hrstí křížal a sedl si pod nejbližší listnáč.
„Řekl bych, že objet údolí by trvalo tak dva týdny.“
„Nechce se mi ho objíždět. Sešlu na koně ochranné kouzlo a pustím je, ráno slezeme dolů.“, Hirsha se posadila pod sousední strom a ledabylým gestem mezi nimi vyčarovala ohniště.
„Je to tvoje výprava, když chceš jít skrz to údolí, tak tamtudy půjdeme. Pokud odpovídá tvé vizi…“
„Ne, tohle údolí jsem nikdy neviděla, ve skutečnosti ani ve snu. Jen mám takový pocit, že je to správná cesta. Posledních několik dnů navíc jakoby nás někdo sledoval, ale žádným způsobem se mi to nepodařilo potvrdit, natož zjistit o koho jde.“
Kliestor sundal luk a toulec, který ho tlačil do zad. „Hvozdy na mě pokaždé působí, jako by mne odevšad někdo pozoroval.“
„Možná jsem až příliš paranoidní. Ale tyhle pitomý vize mě k tomu dohání. Asi jsem ti měla říci více, teď už je trochu pozdě, aby ses otočil a jel domů, dej mi ještě měsíc, nanejvýš dva a pokud se nic nevyřeší, holt budeš první, kdo se dozví, že jsem fakt magor.“
„Stejně sem neměl nic konkrétního na práci“, ušklíbl se „a od toho incidentu, kdy jsi málem nacválala do strže, mi nemusíš dvakrát vysvětlovat, že je to vážný. Sice jsme se o tom už párkrát bavili, ale pokud mi k tomu chceš říct něco víc, tak poslouchám.“
Hirsha byla vždy spíše posluchač, než ten, kdo někomu brečí na rameni. „Tenkrát s tou strží to nebylo poprvé, a ani nejhorší. Někdy se mi jen vracejí určité sny, ale posledních pět let mi občas nějaká vize na chvíli kompletně zablokuje mozek a já v tu chvíli nevnímám okolí a nemůžu s tím nic dělat. Proto mě tenkrát málem sejmul Teostros Harbindt.“ obraz legendárního Delderithského agenta od té doby občas vídala ve snech, obvykle v nějakém přestrojení.
„Měl jsem za to, že ho dostal vlkodlak Renstagaar.“
„Dostal, ale až potom co mě Harbindt probodl svou speciální dýkou, protože jsem se zrovna neměla čas bránit. Nikomu jsem to neřekla. A Renstagaarovu pomoc a mlčení jsem si u Scalgardů odpracovala.“
„Ale abych neodbíhala. Ve většině z těch vizí jsou nejdůležitější dvě věci. Noční obloha s jasnou rudou hvězdou nízko nad obzorem a určitá hora. Postavení hvězd v té vizi jsem si po čase zapamatovala a s nákresem obešla několik uznávaných astronomů a astrologů. Řekli mi jedině, že takovéhle postavení hvězd není viditelné odnikud z celé planety.“
„A ta hora?“
„Ta hora může být kdekoli, není na ní nic moc zvláštního. Jediné, čím jsem si jistá, je, že není nikde na Tarasithu. Když mi to došlo, tak jsem si náhodně vybrala kontinent. Los padl na Gainteu a tak jsme tady. Něco uvnitř mi říká, že jsem tu správně. Věříš na osud?“
„Jen do jisté míry.“
„A myslíš, že by mohl někoho někam vést?“
„Ne.“
„Já také ne, ale skoro o tom začínám pochybovat.“
„Trocha pochyb nikdy neuškodí.“
„Pátrala jsem, odkud ty pitomý vize jsou, ale jediný, co jsem zjistila, je odkud nejsou – nejsou z astrálu, nejsem posedlá ani prokletá nebo pod vlivem kouzla. Prostě jde buď o hnutí osudu, šílenství anebo mi to někdo dělá nějakým neznámým způsobem.“
„Nechtěl bych potkat toho, kdo by ti něco takového dokázal způsobit.“, ušklíbl se Mernolf.

Sestupovali po příkrém svahu navzájem propojení lanem. Mernolf přitom vzpomínal na jejich setkání během Hirshina útěku z otcem domluvené svatby a na ty prchavé chvíle, kdy byli více než přátelé. Na dno údolí to bylo stovky metrů hluboko a jakási místy viditelná cestička byla spíše než pro lidi schůdná pro kamzíky a místy se nejspíše sesula úplně. Sletět dolů za pomoci magie by bylo rychlejší i méně únavné, ale Hirsha raději zvolila fyzickou námahu. Popravdě si sestup docela užívala. Když dosáhli dna tvořeného hromadou spadaného kamení a hlíny, oba ztěžka oddychovali, Hirsha si však neodpustila: „Vzpamatuj se, lapáš po dechu hůř než princ Bordek.“
Kliestorovi se v hlavě vykreslil obraz prince proměněného v chobotnici vprostřed svatebčanů a byl by se začal smát, nebýt náhlého pocitu, který mu zježil chloupky vzadu na krku. „Tady je něco špatně.“
„Tady je něco kurevsky špatně!“ křikla Hirsha, která se mezitím stihla důkladně kouknout pod nohy.
Hromada se pod nimi začala hýbat. Vše mrtvé, co kdysi žilo, a nyní leželo na dně, se najednou probralo k neživotu. Zpod suti se draly na světlo pozůstatky lidí od relativně čerstvých umrlců až po vybělené kostry. Nezůstávalo však jen u lidí, k povrchu se prodírali i mrtví vlci, lišky, medvědi a na některých místech se do vzduchu vznesli první nemrtví ptáci. Toto vše se instinktivně sápalo po dvojici živých.
Hirshiny šavle zavířily a několik nejbližších oživenců přišlo o hlavy. Mernolf tasil pár tesáků a pustil se do díla též.
Bezhlavá těla však neustávala v útoku a usekané hlavy dále chňapaly po nohou. Jeden z Mernolfových tesáků uvízl v hrudníku uleželé mrtvoly, což jej přimělo zbylý rychle vyměnit za dvoubřitou sekeru. Nápor nemrtvých byl zuřivější, než cokoli čemu kdy čelili a nebylo to zdaleka poprvé, kdy se potkali s nekromancerskými výtvory rozličného ražení. Oba dva se soustředili na porcování útočníků na menší části, kteréžto byly méně nebezpečné než celek.
„Není to doufám tamto!“, ozval se Mernolf zároveň se sekem, kterým rozpůlil nalétávajícího polokostlivého orla.
„Obávám se, že je, nenech se jimi zranit, sebemenší škrábnutí znamená konec! Musíme se prosekat dále do údolí. Připrav se.“
„Raz.“ – dvě šavle přesekly dva přibíhající kdysi lidi, sekera rozpůlila prohnilého jelena a bota odkopla vlčí mršinu.
„Dva.“ – dvě šavle rozporcovaly tři dotěrné létavce, sekera odsekla tlapu a půl tlamy kostlivého medvěda.
„Tři.“ – Hirsha vyrazila nadlidskou rychlostí vytyčeným směrem, šavle sekající na šikmo jako neúprosný smrtící mlýnek na maso, prorážejíc cestu v řadách nemrtvých těl. Kliestor utíkal v brázdě za ní a tu tam rozsekl cokoli, co se vzpamatovalo dost rychle, aby mu mohlo uzavřít cestu.
Mernolf o kletbě Lifeforce nevěděl moc, ale to stačilo, aby se mu po těle ježily chlupy hrůzou, zatímco napínal své reflexy na maximum ve snaze zabránit sebemenšímu kontaktu s nemrtvou masou.
Hirsha znala i leckteré podrobnosti (vyplatí se naslouchat starým mistrům, i když jsou napůl senilní) a tak se bála jako nikdy předtím.
Snažila se vyhnout zejména drápům a zubům a tam, kde se jí nepodařilo nemrtvé odstranit z cesty zbraní, rozrážela je nejlépe obrněnými částmi těla. Pohybovala se v kapce zrychleného času a zároveň pumpovala energii do svalů, nicméně nemrtví byli také obdařeni nadlidskou silou a rychlostí, a navíc necítili pud sebezáchovy a byli naplněni temnou zuřivostí a nenávistí vůči všemu živému.
V jednu chvíli jí cosi servalo ramenní plát.
S hrůzou omrkla odkrytou část těla.
Nikde žádná krev.
Natočila do popředí druhé rameno.
Všimla si Mernolfa těsně za sebou – dobře, drží se v brázdě.
On mezitím marně bojoval se svým strachem.
Už jej neděsilo, jak malinko stačí, aby sám zemřel. Kdyby na sobě zpozoroval drápanec, neváhal by se sám zabít. Věděl však, že ani to by nebylo dost a nakonec by bylo na Hirshe, aby zničila jeho tělo do posledního zbytku.
Více než smrti se bál, že by kletba dostihla Hirshu a on by ji musel zbavit utrpení.
Nedovedl si představit, že by to dokázal.
Už už se dostávali z nejhoršího, když Mernolf ucítil štípnutí na tváři.
Zacítil vůni vlastní krve.
Jako by se mu na okamžik zastavilo srdce.
Ohlédl se po směru, odkud rána přišla.
Spatřil odlétající ostrý kamínek potřísněný rudými kapkami.
Zběsilý běh trval minutu, a byla to ta nejhorší představitelná minuta.

Náhle Hirsha zastavila a obrátila se. Mernolf postřehl modrou záři vycházející z jejích očí a zastavil svůj běh pár kroků za jejími zády.

Hirshiny šavle dopadly na zem, zatímco pozvedla ruce do úrovně pasu a provedla gesto, jakoby se snažila odtlačit neviditelnou překážku. Ohromná síla v celé šíři údolí udeřila do všeho, co bylo mezi nimi a jeho koncem. Hordy nemrtvých spolu s keři, balvany a stromy byly náhle vrženy na jednu hromadu, dokonce i létající bestie byly strženy k zemi.
Hirsha rozevřela náruč a jakoby pomalu tlačila dlaně k sobě. Strany údolí vybuchly a ohromná lavina kamení a hlíny s hromovým hřmotem zasypala vše na jeho konci.
Ještě než je zahalila oblaka zvířeného prachu, sevřela Hirsha dlaně v pěst. Materiál, co se sesul, byl v několika minutách roztaven žárem jako v ústí vulkánu a zalil tak vše pod souvislou krustou taveniny. To už ale padala vysílením do bezvědomí.

Když přišla k sobě, zjistila, že leží na provizorním lůžku z listí, přikrytá přikrývkami, vprostřed noci. Hned vedle Mernolf na malém ohni ohříval vodu na čaj. Neuniklo mu, že se probrala.
„Dobré ráno! Teda, to bylo něco. I na tebe!“
„Moje hlava! Nepamatuju se, že by mě někdy takhle bolela.“
„To přejde.“
„Chytla jsem to všechno?“
„Řekl bych, že jo. Jsou to tři dny a neviděl jsem ani mrtváčka.“
„Tři dny?“
„Jo.“
Vysrkala hrníček horkého čaje a posadila se.
„Jaký zpropadený šílenec tu vyvolal ten Lifeforce?“
„Nikoho tak šílenýho neznám.“
„Mimochodem sám vypadáš tak trochu jako zombie.“
„Někdo ty tři dny hlídat musel.“
„Tak teď zalehni, ať se pak za mnou neploužíš jak stín.“, pronesla Hirsha přehrávaně přísným tónem a s teatrálním výrazem pohoršení na tváři.

Když se Mernolf probral, bylo již skoro poledne. Hirsha již byla připravena pokračovat a vypadala trochu nervózně. „Vyrazíme.“
Šli svižným tempem po dně údolí dvě hodiny a poté začali stoupat po jižním svahu, který byl méně příkrý. Necelou hodinu před západem slunce se Hirsha zastavila a jen co se rozhlédla po obzoru, ukázala rukou na sever, “Tamten vrcholek! To by mohla být hora z mých vizí.“
Kliestor se zakoukal oním směrem, „Vážně naprosto obyčejná. Třeba je zajímavější z blízka.“
Trvalo jim dva dny dostat se až k jejímu úpatí.
„Stále nic moc zajímavého.“ pronesl znuděně Mernolf.
„No, ale teď už jsem si jistá, že to je TA hora. Jsme na správném místě.“
„Tak ještě můžeme na tu horu vylézt, nebo ji obejít, třeba se něco stane.“
„Anebo můžeme chvíli počkat.“
„Můžeme, třeba k nám hora promluví, když na ni budeme dost dlouho zírat.“
„Anebo to co sem letí.“, při tom ukázala na rychle se zvětšující letící objekt, který se vynořil zpoza západního svahu hory.
„Drak? To musí být nějaká iluze.“
Většina lidí měla v té době draky za vymřelé, někteří, a Hirsha i Mernolf k nim patřili, věděli, že to není tak docela pravda. Kam však znalosti této dvojice sahaly, měli tito přežívající draci být skrytí někde na Argúnu.
„Rozhodně žádná iluze.“ prohlásila rezolutně Hirsha.
„Že by někdo proměněný?“
To už se ale ten tvor přiblížil na takovou vzdálenost, že dokázali poměrně přesně určit jeho velikost a rozeznat rozličné detaily. Drak měl barvu leštěného bronzu a od záhybů jeho těla se v roztodivných pablescích odrážely sluneční paprsky. Od mohutné hlavy po ostnaté zakončení ocasu měřil přibližně sto padesát metrů, jeho křídla měla dvojnásobku plochy plachtoví těch největších bitevních lodí. Každé. Oba páry končetin měly protilehlé palce, zadní pár však byl zhruba třikrát mohutnější. Drápy na všech čtyřech tlapách, stejně tak jako spáry na koncích křídel a rohy vyrůstající ze zadní části hlavy byly v barvě antracitové černi.
Stvoření přistálo na úbočí hory s elegancí, ovšem vzdušné poryvy s tím spojené zvedly mračno prachu a jehličí, před kterým si museli oba zakrýt obličeje.
Hirsha vyčkala, než se poletující smetí usadí, než oslovila přilétnuvšího. „Budiž pozdraven, co jsi zač?“
„Drak.“, pronesl drak. Jeho hlas byl hluboký, velmi znělý, velmi hlasitý a kupodivu i velmi dobře mu bylo rozumět.
„Jako vážně drak, drak?“
Drak přikývl hlavou, ale v zápětí se začal měnit a umenšovat. Po chvíli se jeho podoba ustálila na lidské a stál před nimi muž neurčitého středního věku oděný v stříbro-rudém rouchu, podobném něčemu, co Hirsha jednou viděla na jistém elfském mágovi z university v Tengelingenu. Obličej měl bezvousý, černé vlasy po ramena rovně zastřižené, rysy ostře řezané a na jeho široké čelence bíle svítil velký drahokam. Neměl u sebe žádné viditelné zbraně, dokonce ani dýku u pasu.
„Nuže dobrá tedy. Já jsem Hirsha, tohle je Mernolf.“, oba již viděli leccos a tak je ani drak nijak zvláště nevylekal, ale rozhodně vzbudil zájem.
„GiilionAnsa-ZhuutherSkalwaraexis, čekal jsem tu na tebe.“
„Na mě? Jasně, řekly ti to sféry anebo máš dar jasnozřivosti.“
„Tento dar mám, ale to není vše, víš, nalákal jsem tě sem.“
„Jak nalákal, … kurva, to ty jsi za těmi vizemi?“
„Je tomu tak, a omlouvám se za vzniklé nepříjemnosti.“
Hirshou cloumal vztek a řada silných emocí. Jedna její velká část chtěla rozsekat draka na malé plátky. Jiná o dost menší si chtěla nafackovat, že se nechala vláčet takovou dálku, pro co?
Další úplně maličká část byla spokojená, že se záhada vyřešila a že není blázen.
„Jdeme pryč!“, než se však stihla otočit čelem vzad, zarazila se a obrátila zpět. „Jen jednu otázečku. Proč?“
„Hned se to dozvíš, ale nejdřív musíš něco vidět.“
„Řekni mi to hned.“
„Odpověď bude dávat smysl teprve, až ti ukážu, co jsem objevil, je to v této hoře.“
„Nezkoušej moji trpělivost.“ Hirsha necítila od draka žádné ohrožení, ale přesto zůstávala ostražitá. „Je to daleko?“
„Pár hodin chůze.“
A tak následovali draka vzhůru do místa na rozhraní lesa a kosodřeviny, kde nenápadná puklina ve skále skrývala vchod kamsi do malé jeskyňky. Na jejím konci udělal Giilion magické znamení a zadní stěna se rozestoupila, odhalujíc průchod dále do podzemí. Když prošli průchodem, chtěl jej drak uzavřít, ale Hirsha zadržela jeho ruku. „Ne, natolik se neznáme.“
Vztek Hirshu zdaleka nepřešel, ale již ho nebylo tolik a pomalu se ozývala zvědavost. Cesta vedla nepravidelným tunelem, který po pár stech metrech ústil do poměrně prostorné kaverny. Na jejím konci stály dva pilíře, jeden zlomený ve třetině výšky a druhý zhruba ve třech čtvrtinách a kolem kusy toho, co kdysi tvořilo jejich zbytek a klenutý oblouk, se kterým dohromady kdysi tvořily rozměrný portál. Šedobílý materiál pilířů by si většina spletla s mramorem. Hirsha však vnímala i magické struktury uvnitř, velmi komplikovanou síť drah, jakou ještě neviděla.
„Co je to?“
„Brána.“
„To vidím, spíš bejvávala.“
„Tahle ale vedla na jiný svět.“
Mernolf obdivně písknul.
„Bezva, tohle by určitě měli vidět universitní profesoři, co se zabývají transportní magií. Já nejsem profesor, můj zájem o magické teorie má svoje meze. Takže jestli jsi mě sem táhnul kvůli tomuhle, tak to sis vybral zatraceně špatnou osobu.“
„Objevil jsem tohle místo před dvěma sty lety. Od té doby jsem většinu času věnoval výzkumu, než jsem před třiceti lety přišel na to, jak bránu uvést do chodu tak, aby někdo, jen jeden mohl projít. Dalších dvaadvacet let jsem hledal někoho vhodného, komu umožnit průchod. A dnes tě sem má znamení dovedla.“
„No počkej. Já nikde nedeklarovala touhu prozkoumávat rozbité brány, natož pokoušet se teleportovat na jiné světy!“
„Ne, ale vím, že tvá povaha souzní s průchodem.“
„Najdi si někoho jinýho.“
„Není nikdo vhodnější. Zkoumal jsem možné budoucnosti dlouhou dobu. Co jsem zjistil je, že pokud projdeš, stane se tam něco důležitého, něco co tě změní. A až se vrátíš, ovlivní to celou Odrii.“
„Co mi to tu vyprávíš? Nejsem v tomhle žádnej expert, ale vím jistě, že budoucnost není nikdy jistá, a cokoli jsi viděl je jen možnost, která může zmizet jako pára nad hrncem, stačí si jen ve špatnou chvíli odskočit na malou.“
V tu chvíli se z čista jasna pár metrů od obou diskutujících zjevila postava v prosté černé kutně. Všichni okamžitě zaujali obranné postavení. Objevivší se byl půlelf neurčitého věku s neobvyklými zorničkami stříbrné barvy. Prstem ukázal na rozbitou bránu a klidným nevzrušeným hlasem pronesl: „Pokusit se projít tou bránou by byla veliká chyba Hirsho, dcero Selwarova.“
Hirsha si prohlédla nově příchozího a pak se obrátila zpět k drakovi. „Ještě někdo další dostal pozvání?“
Giilion popošel, tak aby mezi ním a půlelfem nikdo nestál, „Vím už delší dobu, že mé snažení neuniklo pozornosti jistých kruhů. Potvrzuje to moje obavy, že mám jen jeden pokus zkusit někoho poslat skrz bránu.“
Stříbrooký pohlédl na Giiliona. „Nemůžeš si být jistý, že průchod bránou bude bezpečný, brána by jí mohla roztrhat anebo poslat do nekonečné prázdnoty.“
Mernolf chtěl něco podotknout, ale Hirsha jej předběhla. „A ty jsi kdo, a co že tě zajímá moje bezpečí?“
S odpovědí však přišel drak. „Je znám jako Illiaster, patří k těm, kdo zkoumají budoucnost, tak jako já. Jeho zájmy jsou však jiné. Ani já nevím co je vlastně jeho cílem, ale tvé zdraví to není. Má však pravdu, že jistotu bezpečného průchodu zaručit nemohu. To, že tě brána zanese na druhý konec v pořádku, ti však můžu zaručit na devětadevadesát procent.“
„I kdyby tě dostal bezpečně na druhou stranu, jak se dostaneš zpátky? Možná strávíš zbytek života na cizím světě, ale i kdyby se ti povedlo vrátit, pro Odrii už tou dobou budeš mrtvá.“
„Nemám žádnou radu ohledně toho jak se vrátit, ale způsob existuje, šance, že se vrátíš, je veliká.“
Hirshin vztek začal opět vzrůstat. Možná nevěděla, co přesně od života chce, ale zato naprosto přesně věděla, co nechce. Tihle dva se s ní pokoušejí manipulovat. A tu jí došlo, že pokud jí Giilion lákal na toto místo pomocí vizí, co asi dělal mezitím tenhle Illiaster.
„To ty jsi vyvolal ten Lifeforce.“ pronesla záměrně oznamovacím tónem, aby si potvrdila své podezření.
„Pochop, že pokud projdeš tou bránou a vrátíš se na Odrii, bude to mít strašlivé následky!“
„Vypadni. Nezajímá mě, cokoli dalšího hodláš říci.“
„Pokud tě nepřesvědčí slova, bude nutné přikročit k osobní konfrontaci. Dělám to nerad, ale situace je vážná.“
„Nejprve budeš muset zničit mne.“ vložil se do věci drak.
„Nemusím tě ani zničit, stačí, když tě dostatečně oslabím!“
Po těchto slovech se stříbrooký půlelf rozpustil v oblak černého dýmu a vrhl se na draka. Ten však zkřížil ruce do magického znamení. Z dlaní a drahokamu vprostřed čela vytryskly proudy energie, spojily se do silnějšího svazku, a ten s třeskem udeřil do černého oblaku. Uvolněná síla rozvířila prach a rozvibrovala celý skalní masiv. Hirsha vrhla ničivé kouzlo, které však prolétlo skrz oblak bez zjevného efektu a jen rozmetalo pár tun skály kus vzadu. Došlo jí, že boj probíhá hlavně na mentální hladině, a udeřila do Illiastera duševním beranidlem. Mernolf, který sám nedokázal do tohoto typu boje vstoupit, alespoň posiloval Hirshinu obranu.
Když po letech Hirsha vzpomínala, co ji přimělo vystoupit na Giilionovu obranu, nedokázala najít racionální důvod, napověděla jí to intuice, anebo jí prostě ten stříbrooký chlap byl nesympatický?
Drak a půlelf proti sobě vrhali ohromné potenciály duševní energie a byli si vyrovnanými soupeři jak silou, tak dovedností. Hirsha v porovnání s nimi působila jako permoník s kladívečkem.
Několik jejích prvních útoků se neškodně rozbilo o půlelfův mentální štít, aniž by jí musel věnovat nějakou pozornost.
Hirsha však nebyla z těch, kdo se snadno vzdávají.
A tak jako permoník dokáže způsobit velkou bolest, když se trefí na citlivé místo, našla po čase i Hirsha způsob jak si vynutit protivníkovu pozornost.
Půlelf si nemohl neuvědomit, že se situace začíná vyvíjet v jeho neprospěch.
Z ničeho nic přerušil veškeré útoky na draka a v mžiku vrhl většinu své moci proti Hirshe.
Ta ihned přestala útočit a veškerou sílu vložila do obranné bubliny.
Illiaster se však nepokusil ji svým náporem rozdrtit, ale místo toho ji vytrhl do vyšších mentálních hladin.
Počítal s tím, že v zářivém mezoastrálu snáze a rychleji rozdrtí Hirshinu obranu a tím vyřeší vzniklý problém jednou provždy.
Bublina však odolávala, přestože Hirsha musela část své síly obětovat na odolání vzestupnému tlaku. Věděla, že nechat se vystřelit vstříc výšinám, je jednosměrná jízdenka kamsi, odkud není návratu.
Čekala, že se každou chvíli objeví drak a svým útokem donutí temného protivníka povolit svůj tlak.
Dobře věděla, že vnímání času na vyšších mentálních hladinách je zkreslené, ale s každým dalším okamžikem, kdy odolávala ohromnému tlaku a vyčerpávala tak své síly, si uvědomovala, že už to trvá moc dlouho.
Že by jí najednou drak nechal na holičkách?
Potlačila narůstající paniku a pokusila se vymanit ze sevření, aby mohla sestoupit.
Neúspěšně.
Půlelf kalkuloval s tím, že pobyt v mezoastrálu je pro Hirshu nevýhodný a rozhodně jí nehodlal nechat uniknout.
Věděla, že dlouho již odolávat nedokáže.
Vkrádala se jí do vědomí představa, jak se její obraná bublina hroutí a její duše s třeskem zaniká.
A po draku stále ani památky.
Ze zoufalství obrátila energii, kterou se udržovala na stávající mentální hladině a vystřelila se vzhůru.
To Illiaster nečekal a tak mu drahocennou chvíli trvalo, než zareagoval a vrhl se za ní.
Prorazila na vyšší hladinu a její pronásledovatel po chvíli za ní.
Pokračovala ve strmé vzestupné dráze na ještě vyšší hladinu.
Měla pocit, že jí protivník dohání.
Uvědomila si, že na další hladině se už sama ani nedokáže udržet, ale už nebylo kam jinam prchat, nebylo kam se schovat a bojovat už vyzkoušela…
A tak vystoupala na hranici mimoprostoru. Nepřívětivé přítmí vzbuzovalo dojem chladu.
Černý stín promlžil úrovňovou bariérou nedlouho za ní.
Ihned za ním však pronikl bariérou jako zářící šíp Giilion, udeřil do stínu a odrazil jej do strany.
Zachytil nekontrolovatelně stoupající Hirshu a v krytu vlastního štítu s ní začal sestupovat.
Než sestoupil o několik úrovní na pro Hirshu bezpečnou hladinu, jen se bránil a nechal do sebe protivníka bušit. Ten jej napadal jako vzteklý netopýr a přestože tu a tam pronikl skrz obranu, nikdy ne dostatečně hluboko.
Drak pokračoval v sestupu.
Postupně Hirshu protlačil až do hlubokých spodních hladin, které nejvíce připomínají hustý a hluboký medový oceán.
Spodní hladiny favorizují obranu a Giilionovi zjevně stačilo počkat dost dlouho, než se protivník marným útočením unaví natolik, že bude muset sám prchnout.
Půlelf kroužil jako sup na hladině o jednu úroveň vyšší a zjevně se mu nechtělo pokračovat v dalším sestupu.
Hirsha dokázala vnímat některé drakovy myšlenky. Sama ani nevěděla, jestli to byly skutečné myšlenky nebo jen náhodné vjemy či čerstvé vzpomínky.
Jen díky tomu však věděla o tom, co jejich protivník dělá. Drak zjevně nějak dokázal sledovat jeho pohyb na ostatních hladinách, přestože pro Hirshu bariéra zůstávala temnou a neprůhlednou.
Náhle protivník zmizel vzhůru.
Že by to konečně vzdal?
Čekala, že se ještě alespoň o něco pokusí.
Mírné zklamání ale velmi rychle vystřídal nápor strachu.
Nikoli jejího, ale drakova.
Co? Proč?
Náhle přišlo uvědomění.
Zatímco jejich vědomí jsou hluboko v duševním podvědomí, jejich těla v reálném světě jen strnule stojí.
Kdo se první probere, první jedná.
Hirshe se zatočila hlava a vyvrátila oči v sloup.
Než stačila zaostřit na dění před sebou, již se stavěla do obranného postoje.
Kousek před ní sváděl Mernolf šermířský souboj s Illiasterem.
Giilion byl připraven vrhnout ničivé kouzlo, ale neučinil tak.
V šermířském umění Mernolf zjevně na půlelfa stačil a jelikož se neúčastnil mentálního boje, pohotově zareagoval na Illiasterův nenadálý výpad.
Stříbrooký si uvědomil beznadějnost své situace a dal se na úprk
Hirsha jej měla chuť pronásledovat, ale drak nikoli, a jelikož její útoky prchající půlelf dokázal bez větších obtíží vykrývat, rychle toho zanechala.
Prach rozvířený bojem se pomalu usadil. Hirsha kašlala a lil z ní pot. Drak vypadal, jakoby týden flámoval a nakonec přestál hospodskou rvačku, a to bylo jen na první pohled. Mernolf se tvářil jako někdo, kdo právě vykopal masový hrob.
„Půjdu, pokud to ještě stále je možné. Neudělám to kvůli tobě, ani kvůli nějaký vysněný budoucnosti, ale nenechám si ujít příležitost, která se už nebude opakovat.“
„Jsi si tím jistá?“ namítl Mernolf
„Celkem jo. A neboj, jestliže existuje cesta zpátky, tak já ji najdu, takže tak snadno se mě Odria nezbaví.“
„Oslabil mne, ale ne dost, abych nemohl bránu zprovoznit. Pár minut si odpočinu a pak se do toho můžu pustit. Ve chvíli, kdy začnu, tak už ale není cesty zpět.“
Nikdo jej však nezastavil, a tak po chvíli začal oživovat magické dráhy v pilířích brány a pak doplňovat ty chybějící, až se vše spojilo do rudě žhnoucího, různobarevně pulsujícího portálu. Hirsha se ve zbylém čase rozloučila s Mernolfem, pozorujíc vznikající dílo. Mernolf měl oči pouze pro Hirshu, ale navenek nedával znát žádné větší citové pohnutí.
Když se začal s blikáním otevírat průchod, Giilion pronesl. „Projdi, až bude průchod svítit zeleně.“, pak postupně zprůsvitněl až do úplné neviditelnosti.
Průchod postupně nabyl stabilitu a ve chvíli, kdy se šum energií přebarvil na zeleno, Hirsha učinila dlouhý krok a byla pojmuta bránou. Brána jí odnesla na Gnombu, svět, na který vstoupila noha obyvatele Odrie po velmi, velmi dlouhé době.
Jakmile zmizla Hirshina pata, vše zhaslo. Ve tmě a hrobovém tichu stál Mernolf Kliestor sám.