http://www.odria.eu/wiki/index.php?action=history&feed=atom&title=Stormchilde_105%3AMoje_k%C5%99i%C5%BEovatka 2026-05-05T13:34:09Z Historie editací této stránky MediaWiki 1.33.0 http://www.odria.eu/wiki/index.php?title=Stormchilde_105:Moje_k%C5%99i%C5%BEovatka&diff=12567&oldid=prev 2020-06-01T10:43:32Z

<p>Založena nová stránka s textem „Jannes Harganno bilancoval svůj dosavadní život.&lt;br&gt; &lt;i&gt;Klidné mládí. Vůně knihovny. Hra světel a stínů v hlavní obřadní místnosti chrámu.…“</p> <p><b>Nová stránka</b></p><div>Jannes Harganno bilancoval svůj dosavadní život.&lt;br&gt;<br /> &lt;i&gt;Klidné mládí. Vůně knihovny. Hra světel a stínů v hlavní obřadní místnosti chrámu. Rodiče. Byli tak hrdí když jsem se stal Cardellonovým mistrem. Roky klidně ubíhaly. Dokonce i odchod rodičů byl klidný a důstojný.&lt;br&gt;<br /> Byl jsem si jist, že tvořím cosi dobrého, co má smysl.&lt;br&gt;<br /> Být velmistrem chrámu. Byl jsem na sebe hrdý. Vážili si mne. Ty hnusné věci se děly jinde. Chaos pomytnaxské Pengery se území pod správou Cardellonu netýkal.&lt;br&gt;<br /> Jak se to stalo, že se to začalo týkat mne osobně. Při kolikátém příběhu o krutosti drancířů, chování usurpátorů, se kterými čile obchodujeme anebo při chvástání otrokářů, se mi sevřel žaludek natolik, že se mi chtělo zvracet?&lt;br&gt;<br /> Cardellon se nechtěl zapojovat do bojů, a těžko tomu něco vytýkat. Nabídnout lidem alternativu - logicky to mělo fungovat. Musíme být vnitřně hrozně zvrácení.&lt;br&gt;<br /> Až incident s Melabrozem mi doopravdy otevřel oči. Jeho takzvaný výzkum. To, že se takový sadista nazývá výzkumníkem. Bylo mi podezřelé, jak našel tolik lidí s magickými mutacemi tak rychle.&lt;br&gt; Co by otrokáři za dobrý peníz neudělali. Ale i to by se dalo snad nějak prominout, nebýt toho, co s nimi dělal! V chrámu, který jsem vedl! Kam lidé chodili pro naději.&lt;br&gt;<br /> Nejraději bych toho chlapa na místě dezintegroval - měl jsem to tenkrát udělat!&lt;br&gt;<br /> No, ale to bych pak nedostal ten kopanec, když ho velení odmítlo byť i jen vykopnout z řádu.&lt;br&gt;<br /> Jo, když tahle zrůda může zůstat, tak jsem holt musel jít já!&lt;br&gt;<br /> Vlastně mi to rozvázalo ruce. Sice jsem byl už trochu starý na mladého idealistického radikála, ale zas jsem měl zkušenosti s organisováním, no alespoň jsem si to myslel.&lt;br&gt;<br /> Oroden, Kwalza, Nimholi vaše tváře nikdy nezapomenu. Snad mi nemáte za zlé, že jsem vás přivedl do záhuby.&lt;br&gt;<br /> Zametli jsme s nějakým tuctem loupežníků v Lurvalském lese. Týden na to osvobodili pět otroků a ztrestali jejich věznitele.&lt;br&gt;<br /> Mysleli jsme, že zvládneme mnohem více. Hrabě Bronzodar nebyl nic víc než loupežník ve velkém. On se ale celý žovot živil bojem. My o skutečné válce věděli jen z doslechu.&lt;br&gt;<br /> Když Nimholiho zasáhla šipka z těžké kuše do krku, tak, že mu to téměř urvalo hlavu, prostě jsem zkoprněl. Zamrzl jsem sotva na pár vteřin, ale to uprostřed boje úplně stačí.&lt;br&gt;<br /> Pak už se jen všechno slívá do změti děsivých obrazů. Nekonečné tmy, přerušované výkřiky. Příchod světla znamenal většinou jen další kolo mučení.&lt;br&gt;<br /> Proč jsem musel vidět kamarády takhle umírat? Mohl jsem udělat něco, aby dřív zabili mě?&lt;br&gt;<br /> Kurtar se po čase zlomil.&lt;br&gt;<br /> Nedivím se mu. Sám bych udělal leccos, kdyby mi to pomohlo dostat se odtamtud.&lt;br&gt;<br /> Ale mučit ty, které jsem sám vyburcoval k boji, to ne. Kurtara zlomili.&lt;br&gt;<br /> Proklínal jsem jej. Mnohokrát.&lt;br&gt;<br /> Až později mi došlo, že jsem uvažoval právě tak, jak mí věznitelé chtěli.&lt;br&gt;<br /> Na Bonzodara také došlo - neporazil jej spravedlivý hněv jeho obětí, ani nikdo bojující za ušlechtilé ideály. Byl to jen konkurenční darebák.&lt;br&gt;<br /> Propustil mne, protože jsem mu nepřišel nebezpečný a asi potřeboval volné místo v žaláři pro jiné.&lt;br&gt;<br /> Když jsem se pak dozvěděl, že uplynulo více jak deset let, napůl jsem tomu nemohl věřit - protože se to zdálo být jako celá věčnost, a z druhé strany, jsem měl pocit, že to bylo nedávno, co mne polapili.&lt;br&gt;<br /> Utekl jsem z dosahu známých míst, a lidí co by mne mohli poznat.&lt;br&gt;<br /> Vlastně jsem utekl před lidmi vůbec.&lt;br&gt;<br /> Měl jsem dost jejich sobeckosti, hlouposti a krutosti.&lt;br&gt;<br /> Také jsem nechtěl nikomu vysvětlovat kdo jsem a co se mi stalo. Ať už by mne litovali, anebo se mi vysmáli.&lt;br&gt;<br /> Žil jsem v osamění, v lesích a ve skalách, jež dnes nejspíše ani nemají jména.&lt;br&gt;<br /> Během let se kolem toulalo jenom pár lidí, a před těmi jsem se skryl, anebo je zahnal na útěk.&lt;br&gt;<br /> Strádal jsem - nikdy jsem nerozuměl divočině - a ani ta léta na tom moc nezměnila.&lt;br&gt;<br /> Veškeré nutné potřeby jsem si obstaral magií.&lt;br&gt;<br /> Jednou jsem tak málem rozpoutal lesní požár.&lt;br&gt;<br /> Pak jsem potkal Kenirru.&lt;br&gt;<br /> Toulala se lesem v potrhaných šatech, bylo jí sotva čtrnáct. Byla naprosto bezradná.&lt;br&gt;<br /> Myslel jsem, že se ztratila a že jí pomůžu dostat se do nejbližší civilizace.&lt;br&gt;<br /> Jenže, bylo to složitější.&lt;br&gt;<br /> Neměla se kam vracet, lidé ji vyhnali. Byla nalezenec, nevlastní rodiče a obyvatelé vesnice, kde vyrostla byli vše, co kdy měla.&lt;br&gt;<br /> Brzy jsem zjistil, proč se takto zachovali.&lt;br&gt;<br /> Kenirra se narodila jako vlkodlak, což se obvykle do puberty nijak neprojeví.&lt;br&gt;<br /> Puberta u lykantropů je ovšem extrémně bouřlivá.&lt;br&gt;<br /> Kdysi, když jsem se učil vše možné o různých bytostech a magických teoriích, zdálo se to jako nudná teorie.&lt;br&gt;<br /> Najednou se to docela hodilo. V širokém okolí jsem byl jediným, kdo dokázal Keniřře pomoci.&lt;br&gt;<br /> Odlehlost byla na jednu stranu velkou výhodou - mohla klidně řádit za úplňku, aniž by někomu ublížila.&lt;br&gt;<br /> Na druhou stranu jí chyběl kontakt s vrstevníky - no vlastně s kýmkoli mimo mou osobu.&lt;br&gt;<br /> Zamilovala se do mne. No a i já do ní. Akorát já to dlouho potlačoval.&lt;br&gt;<br /> Měl jsem pocit, že když jsem byl jediný muž v dosahu, a naopak ona jediná žena, tak nás k sobě poutá jenom nouze.&lt;br&gt;<br /> Nakonec jsem samozřejmě podlehl.&lt;br&gt;<br /> Jakby né, koneckonců jsem nebyl se ženou více než dvě dekády.&lt;br&gt;<br /> Za nedlouho už jsme byli docela nerozluční.&lt;br&gt;<br /> Odešli jsme hledat zemi, kde bysme se mohli usadit.&lt;br&gt;<br /> Vraní roh byla malá vesnička, kde se rozrůstaly nové farmy.&lt;br&gt;<br /> O farmaření jsem toho věděl asi jako o přežívání v divočině. Většina práce tak byla na čeledínech a já, co se dalo, tak jsem zařídil kouzly. Postupně jsem do toho, ale pronikal. Však, pro někoho, kdo zvládne transformační teorie, pro toho nemůže být pěstování tuřínu nic složitého.&lt;br&gt;<br /> Patnáct let se nám dařilo.&lt;br&gt;<br /> Jo, jasně, tu a tam se nějaký ten mráček na nebi objevil, ale, sakra, bylo to to nejlepší, co jsem kdy měl...&lt;br&gt;<br /> Válka nikdy nespí.&lt;br&gt;<br /> Vypadalo to, že se krajem toulá nějaká tlupa lupičů.&lt;br&gt;<br /> Z Korgothova brodu přišli s žádostí o pomoc.&lt;br&gt;<br /> Myslel jsem, že když jim tam předvedu nějakej efektní bengál, tak si to rozmyslej.&lt;br&gt;<br /> Jenomže jsem se spletl a tihle nájezdníci se rozhodně nedali snadno zastrašit.&lt;br&gt;<br /> Sotvaže jsme brod ubránili. A jak hloupě jsem se nechal docela vážně zranit!&lt;br&gt;<br /> Dvacet dní jsem tam byl, když přišla ta strašná zpráva.&lt;br&gt;<br /> Někteří z nájezdníků nás obešli a vyplenili Vraní roh.&lt;br&gt;<br /> Kenirra se bránila, tak ji zabili a s ní i naše děti... jedenáctiletého Arina, i sedmiletou Jorgu...&lt;br&gt;<br /> Nebyl jsem tam.&lt;br&gt;<br /> Pomáhal jsem jiným, a ještě ne moc dobře...&lt;br&gt;<br /> Zpráva byla týden stará, s tím už jsem nemohl nic udělat.&lt;br&gt;<br /> Teď tedy zbývají tři možnosti:&lt;br&gt;<br /> Najít vrahy a ty kdo za nimi stojí - pokusit se pomstít, ale nejspíše zemřít v boji mnohem dříve, než se dostanu k někomu, kdo skutečně nese vinu.&lt;br&gt;<br /> Nebo prchnout někam na jiný kontinent, do zemí, kde nejsou války. Žít v civilizované společnosti, kde málokdo pochopí, co jsem v životě zažil.&lt;br&gt;<br /> Třetí možnost je přidat se k žoldákům, co právě přišli bránit tento kraj. Jeden z jejich kapitánů říkal, že by mne brali, velmistra magie využijí vždy a vyznat se v boji dokáží naučit. Po roce služby můžu kdykoli odejít.&lt;br&gt;<br /> Říkají si Děti bouře.&lt;/i&gt;&lt;br&gt;<br /> <br /> [[Stormchilde 100:Tajemství proměny|&lt;&lt; Předchozí]]<br /> [[Stormchilde 110:Nechte ho pracovat|Pokračování &gt;&gt;]]<br /> <br /> [[Kategorie:Příběh]]</div>

Killman