Gamereports

sepisoval Zeddicus 26.11.2006, 19:20:08

Byli jsme v sestavě Brongo, Shalis, Gron se setkali se v Lovionu s Baronem Alvandarem a dali se s ním dohromady. Dohromady jsme se vydali do Hizmy. Po cestě jsme v jedné z vesnic narazili načlověka kterému uletěl papoušek. byl z té ztráty zoufalý a nabízel za jeho nalezení 500 zlatých. Grond seslal kouzlo najdi zvíře a poslal ho hledat papouška 1,8km na severovýchod. Po výborné zvěřinové večeři se přihnal neúspešně hledající vesničan a my se nechali přesvědčit že mu ho pomůžem najít. papouška sledoval Gron kouzlem a s ním šli Brongo a vesničan. Zpovzdálí je pozoroval vlk. po několika kilometrech běhu za papouškem vesničan odpadl a nechal nás hledat papouška samotného. toho jsme potom nalezli a popovídali si s ním. Z něj sme se dozvěděli že byl před jistou dobou ve spánkuuloven a za 300 zlatých na trhu prodán vesničanovi, se ktrým,podle papouška, byla hrozná nuda. Brongo mu nabídl že by mohl jet s nám a ať na nás počká kousek za vesnicí. Vesničanovi jsme ohlásili neůspěšné pronsledovaní a škodolibě mu prozradili směr kam papoušek odlétl. Dál letěl s družinkou - Brongem. Říká si Imperátor. V Hizmě jsme byli nuceni přečkat několik deštivých dní, čehož téměř všichni využili k navazování nových vztahů Smile a následně jsme vyrazili hledat ruiny, kde se měl nacházet trezor.

Ruiny nebyl problém nalézt i když bylo stále mizerné počasí. Před vstupem do objektu Shalis vyvolala dva démony. Jednoho Krvavého démona - Uthagrawa a jeddnoho omegového démona - Garghommona.

Objekt býval obrovský. Začali jsme s průzkumem objektu. Objevili jsme starý soudek se zbytkem pálenky - třešňovice. Při dalším průzkumu objevil Alvandara Duch, který ho okamžitě napadl. Zkusil před ním utéct za zdi pozemku, ale to ho nezastavilo. Dal se s duchem do boje a zabil ho. Brongo si pak všimnul nějaké bytosti v jediné velké stojící budově nebo spíše části velkého komplexu, která zůstala stát. Nějakou chvíly po tom měl Brongo vizi.

---Jsem v zahrádce, okolo mě roste zeleň, květiny, ... Opodál je altánek, v něm stojí nějaká osoba a čte si. Přibližuji se. Postava na mě otočí hlavu a já vidím jeho kostlivou tvář, s prázdnými očními důlky. Je to děsivý pohled---

Pak jsme rozbalili tábor asi 4 km od hradu. V noci nás našel jeden z Duchů. Nechávali jsme hlídat démony. Shalis vyvolala další dva Nashrixe. Další útok duchů byl organizovaný. Přeletěli obloučkem přes oba Nashrixe, kteří okamžitě umřeli.

To bylo varování, po kterém jsme se rozhodli, že odsud vypadneme nadobro.

Zeddicus 31.01.2007, 23:05:38

(GROND) Jedu takhle na koni, když tu náhle blik a koukám cizíma očima na své tělo jak padá z koně... nesměle říkám "Ahoj", ale majetel byl značně nerudný a hned se mě snažil utiskovat... svdeli jsme drsnou bitku, ve které mě zcela nesportovně zavřel do místnosti ve své hlavě a zamkl... tak jsem si udělal jiné dveře a z místnosti vzal roha... pak slyším jeho myšlenky, že si všim že jsem mu utekl, ale že bude dělat jako, že nic... tak si říkám, budu dělat, že sem tu myšlenku nezaslechl. Pak nás někdo zkusil kontantaktovat psionikou a my se spojili proti vetřelci, ze kterého se nakonec vyklubal krysodlak Brongo se Shalis u vedení. Udělali jsme pár pokusů, jestli nás mohou kontaktovat zvlášť, když to zkusí Brongo a zjistili jsme, že to nejde - slyší to oba a že jsme ve stejné situaci jako Shalis s Brongem...mé mrtvé tělo jsem proměnil v malou gumovou sošku (aby tělo nepřekáželo, nekazilo se a při pádu moc nepoškodilo) a vydali jsme se dál směrem k Aagrenu.

V průběhu cesty jsem si hodil dlouho odkládaný šlofíček uvnitř hlavy našeho milého vlkodlačního šlechtice Alvandara. Večer Brongo navrhoval cestu přes noc, ale mistr rozhodl, že se utáboříme v lese, další den v Lovionu a další den v noci teprve až dorazíme do Aagrenu.

Byli přiděleny hlídky, ale nás s Alvandarem nechali spát. Přesto jsme se dohodli, že jeden bude pořád bdít nebo se dostanem do blázince. Snažil jsem se bdít a když na mě šlo spaní, využil jsem místnost v Alvandarově hlavě začal tam cvičit. Bohužel ani to nepomohlo a do blázince jsme se dostali s rukama přirostlýma k sobě v jakési místnosti. Opatrně jsme se z ní vydali ven a tam narazili na koupající se 'děvku', se kterou jsme následně strávili velmi přijemnou noc v bazénku. Cestou do Aagrenu zemřelo i Alvandarovo tělo a hned jsme se dostali do hlavy Brongovi. Tam nám byla oznámena pravidla, jako nelézt ostatním do vzpomínek, neprudit a podobně. Tentokrát tělo proměnil mistr na pendrek a vydali jsme se spěšně do Aagrenu. Tam jsme dorazili krátce před půlnocí a ubytovali se. Mistr nechtěl náš problém řešit hned, tak jsme kontaktovali Alvandarova otce respektive jeho majordoma a pak i Lansithar. V noci jsme se neodvažovali spát a tak jsme ji strávili v hospodě o kafi a utopencích.

Ráno jsme dostali kontakt na jakéhosi velmistra (od Lan) na univerzitě, který nás prohlédl a nabídl rozdělení (Protože náš Alvandar trval na vyzrazní svého jména a titulu) za 8M.

Mistr otevřel trezor (za pomoci nějakého odborníka přes magické pasti a následně anihiloval zámek) a našli se v něm šperky.

Vyzvedli jsme peníze u Alvandarova otce, který nám půjčil požadovanou sumu (2M jsme měli zaplatit hned, 4M si á zaplatit Alvandar a zbytek má doplatiti zbývající 2M).

Pak jsme měli dohodnutou schůzku v univerzitě, kde jsme zaplatili peníze a byli jsme rozděleni do těl.

Pak jsme se rozutekli - Alvandar domů, Grond do chrámu a pak jsme se bez Alvandara sešli U šílence a kuřecího drápu a šli jsme spát.

Následně jsme se probudili ve snu. Grond šel spát a zbytek se časem sešel a vyrazili jsme k pracovně ředitele. Protože byla noc nic moc jsme nepotkali a když no, měli jsme klíče, Klíč a sekeru Smile

Do pracovny jsme se dostali přes masivní polstrované dveře, pomocí Brongova artefaktového ringoše, který se najednou objevil i ve snu (holt artefuck) a Brongo s ním dveře propálil.

Pracovnu jsme prohledali a získali jsme klíčovou informaci, kde s enachází Eskilova laboratoř. Je to XXX killmane prosím doplň.

Po cestě do Hismy jsme narazili na skupinku vedenou Mistrem Okusem Tahrem. Zjistili jsme, že směřuje na stejné místo ze kterého odjíždíme. Ve své partě mě dva bijce, hobita psionika a jakousi elfku. Dozvěděli jsme se, že ruiny bývali sanatoriem pro duševně choré a že podlehlo zkáze asi před tisícem let. Zcela zjevně požár a možná něco dalšího. Po rozhovoru jsme se každý vydali svým směrem. Resp. My jen kousek. Protože nás napadlo vydat se za nimi a buď prohledat ruiny nebo se k nim přidat. Náš Baron se k tomu ale moc přidávat nechtěl, bral varování vážně a rozhodl se že nám bude dělat zálohu z povzdálí. Vrátili jsme se k ruinám a Brongo dohodnul, že mistrovi pomůžeme za 30% ze zisku. S podmínkou, že právo první volby má Mistr Okus Tahro. Pustili jsme se společně do průzkumu, prozkoulami jsme altánek, přešli jsme přes ruiny a zpět. Pak jsme ve sklepení pod jednou z menších budov objevili dva hroby mladého páru, podle četných doléčených i nedoléčených (proražená lebka) zraněních na kostřepravděpodobně dobrodruhů, staré 30-150 let.Nad kostrama se rozběhla živá debata v níž Šalis usuzovala že duchové zde nebudou moc dlouho neboť někdo další mrtvoly pohřbyl a podezření padalo na záhadného asi nemrtvého z Brongova vidění. Brongo se Šalis se pokoušeli něco zjistit o tom kdo je pohřbyla a znmstili jen jeho jméno Thirak Morfik, že je to "mrtvý člověk" a že hroby kopal viditelně neozbrojen a svítil si lucernou. Mistr Okus Tahro tvrdil že to nic ale neukazuje, že tu duchovémohli být, pouze se dobrodruhům neukázat a ti se teoreticky mohli pobít navzájem s jinou skupinou dobrodruhů. Kostry zrušil dezintegroval Mistr Okus Tahro.

Pak jsme vybrali místo pro tábor.

Orbit 24.06.2007, 14:42:54

Nebudu shrnovat komplet celou hru.

Průzkum podzemí jsme naposledy zakončili doprozkoumáním druhého patra. Jsme najezení, odpočatí a chystáme se vyrazit do třetího patra.

Druhé patro máme prolezené snad celé. Měli jsme dva souboje. Jeden s Cryospidery a druhý s nějakými středními ledovými démony. pavouci šli vyřídit relativně snadno, jen nás trošku mrazili a ledový démoni nás pěkně pokosili. Dostali jsme jen jednoho. Oni nás dva.

Někdo v průbšhu poslední hrsy unesl Krola, resp Brongo vidělv pomocí ESP vizi, že zmizel pomocí nějakého záblesku a v chodbě vedle bylo něco maskovaného.

Zrcadlo nic nedělá, deník je stále zašifrovaný.

Objevili jsme, že Eskill byl členem Arachnixu (víc je na wiki) a měl v podzemí docela velkou svatyni. Cítili jsme z ní nebezpečí, takže jsme se na ní vykašlali.

Orbit 08.09.2007, 10:28:29

Zeddicus napsal: Hned jak jsme se probudili tak jsme se vydali směrem dolní patra. Došlo k jisté neschodě zda jít do úplně dolního patra(4.) nebo do toho nad ním(3.).Grond byl pro 3., Alvandar pro 4., Brongo si hodil mincí a byl pro 3., což podpořil mistr. Dále vzikla obava aby nás výtah nerozdělil zatímco budeme sestupovat - tento problém vyřešil mistr kouzlem Stopflow které poslal pod výtah.Brongo pak na nás z prstenů nakastil levitaci a dostali jsme se dál. V chodbě bylo jen minimum prachu a v podstatě žádné stopy. Bezpečnost chodby zkoumali Alvandar (ve vlčí podobě) a Brongo,za nimi šel Grond a po něm mistr s Pohankou. Pohanka pak řekl, že přestal cítit naše lidi nahoře což nám trochu zvedlo paranoiu.

Pokračovalo se dál chodbou přičemž odbočky se zamčenými dveřmi se víceméně ignorovali, až v jedné příčné chodbě se začali prohledávat místnosti za nezamčenými dveřmi - v první byla hlína a v ní strom - země, ve druhé byla jakoby obloha s mraky a blesky - vzduch, ve třetí byl oheň ve čtvrté voda. těsně poté jsme ucítili/ uslyšeli něco zezadu a uviděli jsme jak se na nás žene gumová socha s něčím v ruce, pohotově jsme se do ní pustili: Brongo vrhačkou, Alvandar kuší a Grond stormlightem z prstenu. hned poté se ji vydal Brongo vstříc a mistr ji vzal Asgard s. . Ještě než stihla zemřít hodila svůj náklad - malakrozitku doprostřed naší skupiny, kdy to totálně schytal Grond. Mistr se pustil do oživování a Brongo s Alvandarem se vydali hlídat chodby. Bronga po chvíli dostala další socha s náloží a na hlídce ho nahradil oživený Grond. Pak na nás zautočili mraky soch - železné, gumové a další. Grond první železnou sejmul dvěma paralelníma black stormligtama a pak se na něj sesypali a bili do něj co to šlo což se ukázalo neefektivní díky fextí nezranitelnostitakže přešli na kyselinu (uleptání nohy) v krátké době ho poté spacifikovali, zalehli a v bezvědomí odtáhli.

Alvandarovi se vedlo o něco lépe, nejdřív počochnil nepřátelské řady explozivními šípy a pak jich dosti porubal mečem. Když začala být přesila neúnosná tak se rozhodl za pomoci neviditelnosti zmizet a zamaskovat to tak že utekl do jedné místnosti. Když se pak objevil ledový démon s kouzlem odhalujícím neviditelnost, tak se pokusil spasit útěkem a když se mu to nepovedlo hodil na sebe leť se zdvojením čímž jim úspěšně zmizel ke stropu až do jejich ztažení skrz výtahovou šachtu. Mezitím byli napadeni Brongo s mistrem jednotkami soch + jakýmsi fujdémonem (o těch démonech se dá něco najít na wiki) z tajných dveří. Brongovi zbraně se ukázali jako neúčiné zato mistrova kouzla byla velmi efektivní.

Když se nepřátele stáhli, tak je zbylí chvíli pronásledovali a pak se zabarikádovali ve výrobně soch, kde mistr domeditoval a Alvandar usnul tak hluboce, že ho bylo třeba vzbudit Painstickem. Vydali se pak dál, až k bleskovým dveřím za jakousi alchimistickou laboratoří - za bleskovými dveřmi něco zaslechli a tak tam dlouho poslouchali až pak s překvapením zjistili, že je to Grond. Skrze dveře chvíli trvalo, než se dostali mimo jiné kvůli zdržení, když Alvandar místo použití modrého blesku prohledával místnost pátraje po informaci, který blesk je otevře, dofaje že jakýsi zapomětlivý alchimista si to poznamenal (což bylo všem jasné, že to je naprostá kravina) a málem tam došlo ke rvačce.

Grondovi povedlo dostat ze zajetí a dokonce si vyléčit uleptanou nohu. Prý v době kdy byl v bezvědomí se dostal do blázince, kde získal nafreezovaná kouzla, která mu pomohla uprchnout a tvrdil, že někdo od nás je posedlý Dr. Eskilem, který se zde pokouší cosi zařídit. Pro jistotu to mistr prověřil a prohlásil, že v nikom z nás, jak tam jsme necítí Eskilovo vědomí. A zde to skončilo.

Doron 20.12.2007, 14:08:10

Tak jsem na Orbitovu žádost sesmolil něco jako report. Určitě jsou tam chyby, nejspíš jsem něco důležitého vynechal a nemůžu si vpomenout na některá jména, ale od toho jste tu vy.

Setkali jsme se za poněkud politováníhodných okolností na řece. Tedy přesněji řečeno, baron a Brongo na řece, já v u dna, kam mi nešťastnou náhou upadli mé věci. Po jejich nalezení jsem se vyškrábal zpátky na břeh, kde mě baron milostivě magicky osušil. Po krátkém rozhovoru o mé minulosti jsem se nechal najmout jako průvodce při jejich výpravě při pátrání po ztracených krysodlacích. Přes mírné komplikace s rozdílem cestovní rychlosti jsme zanedlouho dorazili k chrámu Thefim kde jsme se ubytovali na noc. Večer se pokoušel druid ptát starého dubu, zda neviděl zhruba před padesáti lety skupinu asi 80 až 100 mužů, odpověd však byla bohužel negativní. Druhého dne jsme se vrátili zpátky k řece, přes kterou jsme přešli opět na druhou stranu a vydali se dál na sever. K večeru jsme dorazili do městečka, kde se mimo jiných drobných zajímavostí nacházela zapálená následovnice XY, se kterou Brongo strávil večer debatou o náboženství a podobných tématech. Další den ráno se mi podařilo koupit koně, který byl sice silný a zcela zdravý, ale bohužel možná až moc. Odpoledne jsme projížděli lesem a přestože baron byl vpředu na průzkumu z lesa se náhle vynořil obrovský rozzuřený grizzly, který okamžiě zaútočil. Můj kůň e samozřejmě okamžitě splašil a vyrazil do lesa, takže mi nezbylo nic jiného než seskočit a medvědovi čelit. Brongo, který se htěl stáhnout se vrátil a přispěchal mi napomoc, těžjo říct, jak by to dsopadlo, kdyby to neudělal. Hned v úvodu jsem sice medvěda bodl, ale zdálo se že mu to příliš neuškodilo, možná jen ještě víc naštvalo. Vzápětí jsem i svůj kord přišel, takže jsem byl prakicky bezbranný. V tom však zasáhl Brongo a střelil medvěda do zad, což mi dalo chvíli času na ústup. Bohužel ani tak jsem se nestihl vyhnout několika dalším ranám, nakonec však Brongo medvěda skolil zázračnou ranou do zad. Poté, co jsem se dal trochu dohromady, jsem se vydal najít svého koně. Opět se ukázala jeho bujná krev a když jsem ho ani po dvou hodinách ještě nedohnal, přidal se ke mě zbytek družinky. Koně jsme nakonec našli doprovázeného skupinou válečníků a obchodníků ze severovýchodu, kteří ho našli o několik mil dále na pláních. Ukázalo se, že cizinci mají opravdu s čím obchodovat a mají u sebe zboží za mnoho milionů zlatých, vzápětí také dokázali že si svůj majetek dokáží uhlídat. Když se ukázalo že skupinka sebou nemá prakticky nic dostatečně cenného k obchodu, předali baron a Brongo průvodní dopisy a poradili jim kam mají jet. Mimo jiné jim také poradily aby se zůčastnily velkých turnajů v lukostřelbě, což pravděpodobně namíchne nemálo místních šampionů. S pomocí náčelníka obchodní skupiny se nám také podařilo zjistit, že krysodlaci před necelými padesáti lety vjely do města ZZ, které bylo asi dva dny cesty od místa setkání a kam jsme bez větších potíží dorazily. Ve městě jsme pak začali pátrat po dalších informacích o skupině, bohužel však převážně neúspěšně. V hostincých jsme nezjistili vůbec nic a v kovárně také ne. V kronikách města sice také nebyli žádné relevantní informace, co nás však překvapilo, nebyli tam ve skutečnosti téměř žádnéinformace, a to dokonce ani ty, které by tam určitě být měli,můj pozdější průzkum ukázal že kroniky jsou v takovém stavu zhruba posledních 200 až 250 let. V kanálech Brongo také nic nenašel, jen zjistil že je tam neskutečná špína a zaručeně tam nikdo nežije, alespoň ne v těch částech, které stihl navštívit. Návštěva místních chrámů také příliš nepřinesla, pouze Brongo zažil zvláštní věc v chrámu slunce, kde s ním mluvil jakýsi starý muž v kutně a řekl mu, že ve městě se děje něco tak temného, že by do toho ani Brongo, sympatizuhící s temnými symboly, neměl asi strkat nos. Po rozhovoru se rozplynul ve zlatém světle a Brongo brzy zjistil že takového muže v chrámu nikdy nikdo neviděl. Další ukázka cenzury byla oběvena v novinách, kde se zjistilo, že některé články nevychází, těžko však říct, kdo za tím stojí a lteré články přesně jsou vynéchávány. Další zvláštností města také je téměř nulová kriminalita a noční život. Asi nejlepší informaci jsme zatím získali od majitele obchodu s magickými předměty, který si na Kazima, vůdce krysodlaků, pamatoval, ale nemohl si vzpoenout co přesně si kazim obědnával. Pouze že toho bylo hodně a že si vyzvedl pouze část ještě před tím, než byl zbytek hotov a už se nikdy nevrátil. To je snad zhruba všechno.

Doron 17.01.2008, 19:35:40

Tak report již jsem nepsal dlouho a od hry už taky kousek uplynul.

Doufám, že začnu ve správný okamžik. Hra začala tím, že jsme se odebrali do podzemí. Alvandar opět dělal tajnosti, aby se nenechal odhalit, že leze do špinavých kanálů. Kanály jsme začali prolézat poměrně systematicky - úplně náhodou, opět podle Bronga směrem ke středu města. V jednu chvíli jsme zaslechli podivný děsuplný výkřik a tak jsme se vydali tím směrem o kterém jsme si mysleli, že bude ten pravý. Kousek za jednou křižovatkou na nás zkusila zaútočit bestie. bestie vypadala jako něco mezi koněm a býkem, mělo to myslím šest nohou a hlavu s rohy. Alvandar se změnil do Crina a začal po bestii pálit s AGIRU. Brongo se také přidal se střelbou, ovšem pouze ze své pistolky a bestii jsme rozstříleli na hadry. Několik nábojů z AGIRU poškodilo tunel ve směru Bestie, ale nestalo se nic závažného.

Téměř ihned po likvidaci bestie na nás z druhého směru zaútočil létající "duch", kterému dal pěknou čočku "doronova postava" a pak se k boji připojil i Brongo. Po likvidaci ducha, jsme si opět nestihli ani oddechnout z původního směru přiletěli dva fire force striky, které strefili Alvandarův magotechnologický štít. Nepřítel nebyl vidět, tak jsme se velice rychle stáhli do křižovatky, aby nás kryla chodba. Brongo zjistil, že cíle jsou dva, podle zásahu pistole, které spatřil těsně u sebe v křižovatce. Zareagoval granátem a skočil dále do chodby, aby se vyhnul výbuchu. Zůstal tam jeden, teď již viditelný nepřítel. Chlapík v otrhaném oblečení, který do nás začal sypat kouzla. Na Bronga seslal Psychoterror a tím ho na čas vyřadil. Nejprve po něm skočil "doronova postava", který mu dal co proto svým kordem. Otrhanec na něj však seslal Apatii a ten se zhroutil do sraček a zbytek souboje mu byl ukradený. Brongo se na něj po chvíli nasral a vrazil mu drápy do hlavy a dorazil ho. Nutno podotknout, že Alvandar se ho pokusil vyřídit dobře mířenou ranou z AGIRU, ale něco se mu stalo se zbraní a nebyl sto si ji dát dohromady.

Brongo následně v záchvatu zuřivosti rozsápal na cáry Otrhance a pak se zhroutil a pakusil se o sebevraždu, kterou překazil Alvandar, tím že mu tlakovkou vystřelil kudlu i s prstem. Nasraný Brongo po něm pak skočil a omdlel, protože se trefil hlavou na roh.

Následovalo hlídání mrtvoly, aby ji nikdo neoživil. Alvandar si odskočil a nechal si opravit svou zbraň, neznámo jak.

Pak jsme prozkoumali velkou část podzemí, zejména tu, kde došlo kdysi ke střetu Krysáků, kterým jsme na stopě a neznámých útočníků, možná Arachnixáků, možná někoho jiného. Nalezli jsme deník jednoho z krysáků, který svůj život skončil při velkém střetu s útočníky/obyvateli podzemí.

Následně, protože jsme měli strach, že by v podzemí mohli být Arachnixáci, tak jsme se sebrali a vyrazili do Aagrenu. Tam jsme podali reporty na všechny možné i nemožné strany, zahojili se, opravili. Brongo vyměnil koně a nechal vyslat pentagramového zvěda do místa, kde bylo podezdření na Arachnix, které následně vyvrátil, ve zprávě, kterou nám nechal v hospodě.

A my jsme se vydali zpět zjistit osud vodce krysodlaků Kazima Templacha.

Orbit 08.06.2008, 22:20:57

K vlastní hře: Řešili jsme výpravu do hlavního města Velostarnu a tam jsme se zúčasnili mnohých turnajů. Všechno jsme oba (tři) přežili ve zdraví. S námi jel i Alvadarův mladší bratr. Objevili jsme tam obchod, asi jediný v Elvingilu, ve kterém měli magotechnologické zboží, dovážené z Wittgardu. Dlouho jsme spekulovali nad tím, jestli a jak se do Wittgardu dostat a nakonec jsme to doložili na neurčito, další přemýtání probíhalo v Aagrenu po návratu.

Brongo započal zjišťování okolo questu, který dostal od Pentagramu: hledání Hellforge, "bájného" místa v mimoprostoru, které vzniklo ještě v před-mytnaxkých dobách jako tajné sídlo Pentagramistů. Hledání jsme začali u našeho známého Okuse Tahra, tam jsme zjistili, že by stálo za to se poohlédnout ve knihovnách v Aagrenu a Kavietoku. Vyrazili jsme tedy směrem Kavietok a hru jsme zakončili na cestě ve vesnici za "Sršání alejí".

Karel Mazzolini

Kelgamisův původ

1. Úvodem

Kelgamis Beledor Narathiel je mladý kudůk, který nedávno oslavil své osmnácté narozeniny. Kelgamis se narodil Mathirdi Narathel a Bruno Beledorovi v čase, kdy oba společně krátce pobývali v Aagrenu.

2. Rodiče a Kelgamisovo zrození

Kelgamisova matka Mathirdi pochází z relativně vzdáleného městečka Rolint, které se nachází za Kelumporským pohořím.Mathirdi se do Aagrenu dostala během svých cest krajinou, kdy jako ještě velmi mladá žena, respektive dívka, zkoumala léčivé bylinky a jejich účinky, jež by mohla využívat pro tvorbu rozličných léčivých mastí a tinktur. Během svého cestování potkává mladá Mathirdi zvláštního mužíčka, který má s Mathirdi společnou vášeň pro léčivé či magické bylinky, přičemž na rozdíl od Mathirdi tento mužíček všude s sebou tahá svou truhličku, bez níž nedá ani ránu. Mathirdi na onom mužíčkovi, který se představil jako Bruno Beledor, zaujala zejména jeho znalost bylin a hub, přičemž dalším z jeho nepochopitelných počinů bylo, že je odmítal využívat pro léčivé účely, což Mathirdi velice znepokojovalo až rozčilovalo a bylo důvodem několika drobných rozepří mezi tímto trošku zvláštním párem. Během delšího pobytu v Tohamenu se devět měsíců po jedné takové drobné rozepři zrodil Kelgamisův starší bratr Etermidan Beledor Narathiel. Dvojici Mathirdi a Bruna se v Tohamenu líbilo, zdejší prostředí bylo vyhovující jak pro Brunovy pokusy, tak pro Mathirdiny cesty za bylinkami, takže se prakticky bez váhání rozhodli zde zůstat. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a štěstí rozhodně není věc, která u člověka zůstává na stálo. I v životě této dvojice přišly temné chvíle. Jednoho rána šla Mathirdi po probuzení ke kolébce malého Etermidana a zjistila šokující věc: kolébka byla prázdná. Následoval ohromný povyk, pláč, vztek, smutek, zoufalství obou rodičů, které bylo navíc umocněno neschopností a neochotou místní gardy malého Etermidana nalézt. Ztráta potomka byla nepochybně jedním z nejsilnějších důvodů, proč se Bruno a Mathirdi rozhodli Tohamen opustit a vydali se směrem k Aagrenu, kde šli hledat útěchu a klid v zázemí u rodinného krbu Brunova příbuzenstva. Po příchodu do Aagrenu hledala Mathirdi útěchu v práci. Rozhodla se, že bude svou energii dávat na léčbu a ošetřování nemocných a zraněných občanů města. Mathirdi je velice schopnou léčitelkou mající značné vědomosti na poli léčivých bylinek a následné přípravy mastí a tinktur, takže není nasnadě, že si jejích schopností relativně brzy všimli představitelé Aagrenské gardy a rozhodli se jí přesvědčovat, aby opustila svou práci v Aagrenském lazaretu. Nicméně, přesvědčování trvalo velice dlouho, neboť Mathirdi opravdu neměla na gardu dobré vzpomínky, a to zejména s ohledem na její pobyt a ztrátu syna v Tohamenu Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a Mathirdi opět otěhotněla. Druhý syn, kterého Mathirdi porodila, byl pojmenován po Brunově otci, který zemřel měsíc před tím, než Mathirdi zjistila, že je opět těhotná. Během pár dní, kdy byla Mathirdi doma po porodu, lehl požárem místní lazaret, ve kterém Mathirdi původně pracovala a tak, aby se mohla Mathirdi podílet na nákladech spojených s chodem domácnosti a aby mohli spolu s Brunem Kelgamisovi zajistit světlou budoucnost, navíc také s ohledem na relativně slušný plat, který gardisté Mathirdi za její léčitelské schopnosti nabízeli, se Mathirdi rozhodla přijmout donekonečna opakující se nabídku na práci jako léčitelka Aagrenské gardy. Během několika let (a také událostí v souvislosti s dospíváním malého Kelgamise) si Mathirdi uvědomila, že pracovat pro gardu není zas až takovou hanbou, jak si původně myslela. Bruno se po příchodu do Aagrenu rozhodl, že je na čase, aby nějaké ze svých alchymistických znalostí, jež načerpal během svého cestování, využil pro svou a Mathirdinu obživu a tak se přihlásil na místo tovaryše v nově otevřeném alchymistickém obchůdku Ještěrčí Zub, kde je zaměstnán až do současného dne. Je s prací spokojen, neboť mu poskytuje jak pocit dobré práce s magickými předměty (pravda, jde o jistým způsobem monotónní zaměstnání, ale to Bruna příliš netrápí) za poměrně slušnou odměnu.

3. Kelgamisovo dětství a puberta

Malý Kelgamis již v raném věku projevil nadání na míchání rozličných tvarohů s marmeládami, jakož také rád míchal mléko a všemožné i nemožné jiné ingredience (zvlášť zajímavá byla kombinace mléka, skořice, hřebíčku, popela z kamen, čerstvě napadeného sněhu, rumu a rozmačkaných suchých much), takže rodiče neměli prakticky žádné dilema při řešení otázky: „Co jednou Kelgamis bude studovat?“ a jakmile to bylo možné, začal Bruno předávat Kelgamisovi své alchymistické znalosti, přičemž také Mathirdi mu tu a tam sdělila nějakou tu zajímavost z říše bylin a léčitelství. Netrvalo dlouho a Kelgamis začal pro alchymii projevovat nesporný talent, což si také vyžádalo, aby uměl bezchybně číst, psát a počítat. Jakmile to tedy bylo vhodné, nastoupil Kelgamis na výuku do Měšťanské školy gardy. V průběhu výuky trávil Kelgamis rád svá odpoledne (zejména ta slunečná) zkoumáním různých hub a bylin na sever o Aagrenu, kde objevil pár místeček, kde tyto zajímavé rostlinky lze pravidelně nacházet. Jednoho takového slunného dne, když byl opět na cestě směrem na sever od Aagrenu, se na pěšince kousek za branami města srazil s jistým individuem jedoucím poměrně vysokou rychlostí na dřevěné po domácku stlučené kárce. Když se chlapci trochu vzpamatovali z prvního otřesu ze srážky, dali se spolu do řeči a Kelgamis si záhy uvědomil, že jej opravdu láká zkusit si, jaké to asi je řítit se vysokou na takové kárce z kopce. Individuum, které se představilo jako Hugo Trombón alias Bonbón, poměrně obézní hobit, se ukázalo, že je šéfem party, která se baví právě jízdou na kárce a tu a tam spáchají nějakou tu levotu. Bonbón byl asi tak o 10 let starší než Kelgamis či kdokoliv jiný z party, takže bylo prakticky jasné, proč je Bonbón šéfem. Členem party byl také malý hobit jménem Edvard Rychloručko. Tedy, nikdo neví, zda-li to je jeho pravé jméno, ale rozhodně nikdo neslyšel, že by mu kdokoliv řekl jinak než tímto jménem. Edvard a Kelgamis se záhy spřátelili a společně začali vymýšlet různé kulišárny, jak si trochu okořenit život. Není s podivem, že Kelgamis ukázal Edovi, kolik zábavy si lze užít s některými z hub či bylin, že mají projímavé jiné halucinogenní účinky a tyto účinky společně potají testovali na dalších členech skupiny či jiných obyvatelích Aagrenu. Kelgamis a Eda spolu také dostali nápad, že by bylo fajn zkusit někdy jízdu na káře městem, neboť tam jsou ty správné cesty z kopce, kde by mělo být možné jet daleko rychleji, než na lesní či polní pěšině. Nápad se ujal s nadšením, čímž byla odstartována Kelgamisova „kriminální kariéra“, neboť do té doby o něm měli jeho rodiče a příslušníci městské gardy relativně dobré smýšlení. Ve chvíli však, kdy Kelgamise již popáté přivedl domů gardista Borgh s tím, že jej opět přistihli, jak se snaží roztlačit kárku z kopce v palácové čtvrti (tedy Kelgamis ani jeho spolukárkaři ještě nebyli natolik ostražití, aby si uvědomovali riziko jízdy na kárce palácovou čtvrtí), začali si Kelgamisovi rodiče uvědomovat, že malý Kelgamis už nebude zas až tak úplně malý, ale že jím pomalu začíná cloumat puberta. Puberta byla pro Kelgamise vskutku utrpením. Co se jeho prohřešků týče, tak s Edou rozhodně nezůstali jen u požívání halucinogenních hub a dávání projímavých bylin jiným osobám. Dokonce ani jízda na kárkách jim nepřišla dostatečně vzrušující a tak se začali bavit drobnými krádežemi na přeplněném tržišti. V tomto směru měli naštěstí tolik rozumu, aby brali víceméně jen drobnosti (jako např. jablka, exotické ovoce apod.) a nenechali se u těchto krádeží přistihnout. Na co však neměli dostatek rozumu, bylo, aby si uvědomili, že není, opravdu není, v pořádku nechat své do nekonečna opakující se průšvihy za jízdu na kárce po městě (ano, už si, až na pár dnů, kdy měli zatmění mozku, uvědomili, že není fajn jezdit palácovou čtvrtí) žehlit své rodiče. Zejména Mathirdina role v těchto případech je více než výrazná.

4. Cesta za dobrodružstvím

Netrvalo dlouho a Kelgamis začal trpět několika symptomy, které jsou důsledkem toho, že se rozhodl vydat se směrem za dobrodružstvím. Tedy, Kelgamis sám to původně nenazýval „cestou za dobrodružstvím“, nýbrž to chápal jako „cestu za výdělkem“. Prvním symptomem byl jednoznačný nedostatek vzrušení. Jízda na kárce byla sice zábavnou, nicméně rychlost jízdy mu již rozhodně nepřipadala natolik intenzivní, jako tomu bylo, když byl malý, a pak také opakující se honičky s gardou s víceméně vždy stejným koncem (buď utekl, nebo byl přiveden domů, přičemž Mathirdi v takovém případě vyřešila situaci teplou polévkou a vlídným slovem) přestávaly být pro Kelgamise zajímavé. Druhým symptomem byl pocit nedostatku vlastních zlaťáků. Kelgamis by si jednou přeci jen přál otevřít svůj vlastní obchůdek či ještě lépe – mít vlastní laboratoř, a za tím účelem je potřeba, aby měl více než značný obnos peněz. Zprvu se Kelgamisovi do role dobrodruha moc nechtělo, neboť to znamená cestování, spánek v přírodě mezi všelijakou havětí a na tvrdé zemi a různé jiné nepohodlí, nicméně, co by pro zlato neudělal. Pro tuto cestu se také Kelgamis rozhodl, protože byl přesvědčen (ano, taková byla jeho představa), že není nic snazší, než být dobrodruhem, neboť on v podstatě jen sežene práci, najme si nějakého tupého válečníka, který vše udělá a následný zisk ponížený o chabý podíl pro válečníka si ponechá pro sebe. Jak ovšem je uvedeno dále, tento postup se Kelgamisovi moc nedaří praktikovat, neboť člověk míní, osud mění.

Události od doby, kdy se Kelgamis rozhodl živit jako dobrodruh:

1. Sběr Stříbroměrky lesní

Jednoho slunného letního dne si Kelgamis na své cestě za otcem do obchůdku všiml, jak z něj vychází postarší muž tvářící se velice znepokojeně či spíše ustaraně, neboť se právě dozvěděl, že ani u Ještěrčího Zubu nemají k dispozici dostatečné množství suroviny, jež potřebuje pro své výzkumy. Kelgamis, si samozřejmě chopil příležitosti vydělat nějaký ten zlaťák a tak se rozhodl muže zastavit a zjistit, co tak usilovně shání. Muž se představil jako Antos Porideid, profesor katedry alchymie na místní magické univerzitě. Surovinu, kterou tak nutně sháněl, byl květ Stříbroměrky lesní, která kvete v noci, a to pouze za noci jasné, kdy je noční obloha plná hvězd a kdy je období blížícího se úplňku. Vidina, že by měl Kelgamis, vzhledem k množství květů Stříbroměrky, jež Antos požadoval pro své účely, strávit o samotě přibližně jeden týden v noci v lese, se mu rozhodně nezamlouvala a tak se rozhodl, že se pomalu poohlédne po nějakém válečnickém doprovodu. Jako první místo, kde by mohl shánět doprovod (které se také ukázalo být dobrou volbou), byl Kelgamisův oblíbený hostinec U Mušky, kam se zrovna tento večer přišel podívat trpaslík – na první pohled válečník. Trpaslík jménem Threwax byl víceméně ochoten vyrazit s Kelgamisem do lesa na výpravu, avšak samozřejmě ne zadarmo. Poté, co se ti dva dohodli na ceně, za níž měl Threwax dělat Kelgamisovi ochranu, zatímco se Kelgamis bude soustředit na sběr Stříbroměrky, se rovnou dohodli, že dalšího dne zrána vyrazí na cestu do lesa. Cesta co lesa, jakož i samotný sběr Stříbroměrky rozhodně nebyl zábavnou činností. Kromě toho, že naše dvojice vyplašila jednoho starého druida (Prevas), kterému se rozhodně nelíbilo, že dva měšťáci chodí po lese a sbírají mu tu kytky, tak se samotný sběr Stříbroměrky moc nedařil, což mělo ten následek, že Threwax i Kelgamis začínali být velice podráždění. Kelgamis měl obavu, zda stihne nasbírat dostatečné množství, aby před Antosem nevypadal jako naprosto neschopný zelenáč a Threwax měl obavu, zda, když Kelgamis nenasbírá dostatečné množství, se vůbec dočká zaplaceno za svůj doprovod. Nakonec se ti dva prakticky bavili pouze tím, že se vzájemně popichovali a hledali různé záminky pro hádky a drobné šarvátky. Jedné noci, kdy Kelgamis spolu s Threwaxem pokračovali ve sběru Stříbroměrky, narazili na opravdu hladové medvídě. Bylo zcela evidentní, že mládě má hlad a že sběrače jen tak nenechá odejít. Naštěstí měl Kelgamis s sebou (po vzoru příběhů udatných dobrodruhů) několikadenní zásobu sušeného masa a trvanlivého pečiva, kterou během úprku prakticky celou vysypal hladovému medvíděti do cesty, aby zahnal jeho hlad. Medvídě tento dar samozřejmě bez jakýchkoliv okolků přijalo a celou, pro dospělého člověka několikadenní, porci spořádalo. Později se k házení potravy medvíděti přidal také Threwax, takže medvěd již přestal být hrozbou a nažraný se odvalil kamsi do houští. Díky tomu mohli ti dva opět pokračovat ve sběru Stříbroměrky. Jak to tak bývá, tak ne každý den je posvícení a ne vždy se sběr bylin vydaří tak, jak si kdo představuje. Po několika minutách se totiž Kelgamisovi podařilo se propadnout celou levou nohou do jakési díry v zemi, kde se mi ke vší smůle ještě noha skřípla do kořenů vedle rostoucího stromu. Threwax se sice snažil kořeny upižlat jakýmsi nožíkem, pak se také snažil je přesekat sekyrou, čímž Kelgamisovi jen způsobil mnohem větší bolest, než samotné kořeny, ale kořeny ne a ne povolit. Po chvilce přemýšlení napadlo Threwaxe zkusit najít dostatečně silný klacek, který by bylo možné použít jako páku a dostat za její pomoci Kelgamise ven. Co čert nechtěl, mladé medvídě se rozhodlo, že Kelgamise poctí svou návštěvou zrovna ve chvíli, kde Threwax někde v lese sháněl silný a pevný klacek a jak tam tak Kelgamis úpěl, nohu zaseknutou v kořenovém systému, přišlo mládě k němu. Kelgamis, již připravený na bolest zubů drtících jeho lebku, která bude rozhodně větší než bolest kořenů svírajících jeho kotník (nicméně předpokládal, že taková bolest bude pro změnu o poznání kratšího trvání) doufal, že mu jeho osobní stráž (rozuměj Threwax) nějak pomůže, avšak Threwax zrovna hledal nějaký ten klacek kousek opodál, takže nějaký čas trvalo, než doběhl zpět ke Kelgamisovi. Mezitím medvídě k překvapení všech usoudilo, že nebude dobré Kelgamise sežrat, ale že jeho obličej může posloužit jako vhodné lízátko. Po té, co Threwax se smíchem doběhl ke Kelgamisovi a odlákal mládě pryč, zoufalý a zmatený Kelgamis si konečně vzpomněl, že by možná nebylo od věci vypít lektvar mlhoviny a tak se ze sevření kořenů vymanit. Další dny probíhaly velice obdobně, jako dny předchozí (vyjma setkání s medvídětem, které se asi na stálo rozhodlo s Kelgamisem a Threwaxem putovat krajinou), avšak sběr Stříborměrky se nedařil tak, jak bylo plánováno. Nakonec byla dvojice nucena vyrazit zpět do města s nedostatečným množstvím Stříbroměry, doufaje, že Antos bude alespoň s tímto množstvím spokojen natolik, aby zaplatil poměrnou část sjednané ceny. Antos nebyl zrovna dvakrát šťastný. Antos potřeboval pro své výzkumy přesně to množství, na kterém se dohodli, a tato troška mu byla prakticky k ničemu. Ke štěstí Kelgamise ovšem Antos měl v záloze ještě dva dny, které mohl Kelgamisovi „věnovat“. Jaké to bylo překvapení, když do hostince U Šílence a kuřecího drápu dorazil Kelgamis a první, co Threwaxovi po vyplacení jeho odměny řekl, bylo: „Tak! A jdeme zpátky do lesa!“ Threwaxovi se pravda moc nechtělo, ono, kdo by měl chuť trávit další dny v lese s permanentně podrážděným kuduem, jehož jedinou zálibou je míchání různých smradlavých přísad? Leč, vidina další odměny byla lákavá, takže po krátkém zaváhání Threwax kývl a po pár pivech a večeři se opět vydali na cestu do lesa. Chtít po životu, aby plynul po přímé cestě, by asi bylo příliš. Cestou na místo, kde se Stříbroměrka vyskytuje, je napadlo podivné stvoření. Kelgamis ani Threwax se s něčím takovým dosud nesetkali. Zprvu to vypadalo jako pes. Pes, který měl drobnou vadu svědčící o tom, že není vše v pořádku, A sice, tomtuo pejskovi k úplnosti chybělo maso, vnitřní orgány a srst. Jinými slovy – byla to kostra psa, která se rozhodla pokusit se vyrvat z nich vnitřnosti. Naštěstí nebyl Kelgamis v lese sám, takže se příšera mohla pustit do Threwaxe, který byl kupodivu potěšen, že mohl o něco zkusit otupit svou sekyru. Po boji se dvojice vydala dále do lesa, přičemž tentokráte se sběr Stříbroměrky vydařil o poznání lépe. Následujícího rána byli „udatní bojovníci“ zpět a Kelgamis mohl odnést chybějící množství bylinky Antosovi na magickou univerzitu.

2. Setkání s Wad

Po té, co byla vyřešena finanční stránka celé věci, co se Kelgamis i Threwax zbavili svých brnění a těžké zbraně nechali doma, rozhodli se, že oslaví své první společné dobrodružství kapkou alkoholu U Šílence a kuřecího drápu. Jak si tak sedí, popíjí a dopřávají si dobré krmě, to by bylo, aby si k nim nepřisedla nějaká lúza z lesa. Vůně pečínky a soudek medoviny na stole přilákal jistou monžku představivší se jako „Wad“. Kelgamis měl sice na jazyku několikero poznámek typu: „Wad, to jako, že jsi už od narození wadná?“ usoudil však, že bude vhodné neurážet tuto osobu, dokud nezjistí, jak by jim mohla být nápomocná či jaké peníze by se díky ní daly vydělat. Wad měla evidentně žízeň. Kelgamis potěšen, že může někoho zesměšnit, se jal objednávat. Wad pro změnu potěšena, že může pít zdarma, jala se tedy užívat nabízeného pití plnými doušky. Výsledek této „pitvy“ je nasnadě. Wad po pár panácích Hlasu pekel, Ručního děla a všeho možného dalšího padla za vlast, i když není známo, za jakou. Po dalších pár panácích a soustech grilovaného selátka se i Kelgamis rozhodl, že bude na čase jít spát a tak jediný, kdo zůstal v hostinci, byl Threwax, který si uvědomil, že by bylo děsná škoda nechat ležet ladem tolik masa a medoviny, takže seděl u stolu a jedl a pil tak dlouho, dokud mu nelezlo vepřové ušima a medovina ze slzných kanálků. Po té se i on odkolébal do pelechu a nechal sele seletem a medovinu medovinou.

3. Čistka v Morgii

Následujícího dne se Kelgamis věnoval svým záležitostem, zatímco Threwax s Wad, oba sužování finanční krizí, se rozhodli hledat nějakou práci, kde by mohli uplatnit své dovednosti. Jaké byly Wadiny dovednosti, to zatím nikdo nevěděl a Wad jakékoliv otázky směřující k informaci, co vlastně umí, co by se dalo využít k výdělku, odplaovala neurčitými odpověďmi. Nakonec se jim podařilo jako první přesvědčit nějakého chlapíka o tom, že jsou právě oni těmi vhodnými, kdo by mohl pro jeho pána provést nějakou tu práci. Chlapík byl velmi tajuplný a jediné, co jim řekl, bylo, že mají být o půlnoci v Dřevařské ulici, která odděluje Morgii od ostatních čtvrtí. Po sdělení této „skvělé“ zprávy Kelgamisovi se ten již neudržel a rozhodl se, že nejlepší bude, když se Threwax a Wad zajdou do Dřevařské ulice podívat ve dne, za světla, ať si udělají lepší představu o tom, na jakém místě si to dohodli schůzku v noci, že on to tam zná a radši si mezitím zařídí své vlastní záležitosti. Threwax a Wad toto uvítali s nápadem, že tuto procházku spojí s obhlédnutím celého Aagrenu. Tedy, celého nikoliv, ale jeho nejdůležitějších městských částí a historických památek. Několikahodinová procházka nakonec dovedla Threwaxe s Wad do Dřevařské ulice. A byli překvapeni! Ulice poloprázdná, tu a tam nějaká hromádka haraburdí, zpod které vylézali bezdomovci, somráci, potkani, švábi a jiná havěť. Oprýskané domy bez oken, bez dveří. Největším luxusem byla okna zatlučená dřevěnými deskami. Vskutku lákavé místo, kam se normální člověk (roz. humanoid) běžně a rád dostane. Po zhlédnutí spouště v Dřevařské ulici možná Threwax s Wad trochu zapochybovali o svém úsudku a o svém příštím zaměstnavateli, avšak schůzka již byla smluvena a rozhodně by neprospělo jejich pověsti, kdyby se na ní nyní nedostavili. Kelgamis si samozřejmě nemohl odpustit několik jízlivých poznámek na adresu jejich horlivosti a neznalosti Aagrenu, ale i on nakonec usoudil, že bude nejlepší na schůzku dorazit, byť řádně vybaven lektvary k případnému rychlému úniku. Zadání práce, jakož i následné smlouvání odměny, proběhlo kupodivu hladce. Zadavatel jménem Valeris (kdoví, zda se jedná o pravé jméno) chtěl po skupince pouze vyhození jakýchsi santusáků z jedné budovy, kterou si před nedávnem pořídil. Nic složitého, při čem by měly téct litry krve. Zdánlivě. Valeris možná nevěděl, po kom tak jednoduchý úkol chce. Bylo tedy na čase vymyslet plán vniknutí do budovy, přičemž vymyslet takový plán by nemělo být nic obtížného. Přeci jen, jedná se o budovu bez oken, bez dveří a s polorozpadlou střechou. Jak to vypadalo, tak to také vymysleli. Kelgamis za pomoci pavoučku vyleze po zdi na střechu, někde přiváže lano, které následně hodí dolů a Threwax s Wad také za pomoci pavoučku a lana snadno vyšplhají za ním. Po té Wad způsobí (asi kouzlem), že se ze sklepa domu budou ozývat strašlivé zvuky jako např: pláč dětí, pekelný smích, varování, že dnes se bude umírat atp. a Threwax s těmito událostmi vpadne s řevem střechou do domu a bezdomovce vyžene. Pokud by se někde vyskytl problém, pak také Wad s Kelgamisem a jejich kušemi skočí do domu a dál se uvidí. Jak to nakonec dopadlo? Netřeba říkat, že konečná realizace byla naprosto odlišná od plánu. Kelgamis dole před domem vypil pavoučák a vyšplhal na střechu. Po té, co zjistil, že provaz není na střeše kde přivázat a že Wad, natožpak Threwaxe neudrží, špitl (alespoň tak si to představoval) dolů tuto podstatnou informaci. Jakmile se naklonil zpět na střechu, zjistil, že vedle něj stojí Wad – nečekaně. Ještě před vteřinou byla dole! To šplhá tak rychle? Určitě ne, to by si Kelgamis alespoň všiml, že šplhá. Z ničeho nic objevivší se Wad způsobila, že se Kelgamis dosti polekal a vyjekl. Vyjekl a začal klít, což mělo ten následek, že se santusáci rozhodli bránit své území, neboť někdo se jim snaží vloupat se dovnitř přes střechu. Neslýchané! Threwax, ještě stále čekající dole u provazu, který již pevně držela Wad, vypil pavoučák a v rychlosti vyšplhal nahoru na pomoc těm dvěma ztroskotancům. Není potřeba vyprávět průběh „Bitvy o půdu“. Stačí jen, když si řekneme, že na jejím konci byla půda bezdomovci natrvalo opuštěna. Ti, kteří se rozhodli, že půdu neopustí (poznejte to v boji!!) a budou ji bránit za pomocí zbraní, skončili během několika vteřin na zemi v ratolišti krve a šipkami zabodnutými do hlavy. Úkol splněn. Jen škoda, že to nešlo bez toho násilí. Škoda, že to nešlo bez mrtvol. Přestože se skupinka nacházela v Morgii, víte, jak je těžké odklidit mrtvoly? Kam je odklidit? Když vyřešíme otázku „kam?“ pak nám ještě zbývá otázka „jak?“ Nakonec byly mrtvoly zabalené do kusů hadrů a vhozeny do kanalizace města. Snad je tam Krysáci nevyhrabou a když, tak jim snad nebudou věnovat přílišnou pozornost.

4. Cesta z města

Dříve či později to muselo přijít. Výcvik! To byla panečku věc. Tolik nových věcí se dozvěděli! Po čtrnáctidenním drilu se opět sešli U Šílence na pivu a dobré krmi. Kelgamis ještě vychutnával nově naučené postupy pro výrobu bomby a nových lektvarů, zatímco Wad s Threwaxem (pro změnu) opět plánovali, co by mohli podniknout a vydělat další drobné. Pravda, Kelgamis si při sběru bylin vydělal více, než oba dohromady za čistku Morgijského domu, takže ho peníze rozhodně netrápily a proto neměl potřebu hledat jakoukoliv další práci. Na druhou stranu – pořídil si novou dýku, z karbonitu, která rozhodně nebyla levnou záležitostí, takže jeho měšec by také uvítal nějakou zlatku k zaplnění této díry. Nicméně, dohadování se o tom, zda je již vhodná doba shánět se po další práci, vedla pro změnu k názorové rozepři mající ten následek, že se Kelgamis naštval a odešel k Muškovi na šipky, pivo a kus řeči se svými pravými kamarády – s Edou a Hugem. Sedí si takhle Kelgamis U Mušky, popíjí pivo, hraje šipky a tak vůbec se vesele baví s Edou a s Muškou, když tu náhle za ním dorazili Threwax s Wad. Že prý mají novou práci. Ne, že by se Kelgamisovi nezamlouvalo pracovat, ale když mu na otázku: „Jakou a za kolik?“ Nebyli opět schopni odpovědět, že prý se to musí ještě domluvit, tak si jednak Kelgamis uvědomil, čeho se týkala poslední práce, kterou sehnali právě tito dva a jaký pakatel za ní dostal, takže rázem ochladl. Dohodli se tedy, že bude fajn jit ohledně tohoto úkolu zjistit něco bližšího a pak se případně dohodnout na dalším postupu. Jejich zadavatelem byl tentokráte jistý Aagrenský kupec jménem Boldo Plazwat. Evidentně majetný pán, který své bohatství získal tvrdou prací a jak to tak vypadalo, není ochoten jej zmenšovat za cokoliv jiného, než za tvrdou práci vykonanou dobrodruhy pro něj. Vyprávěl, že si nedávno koupil statek ve vesničce kousek od města, avšak že jej nemůže opravit, neboť v jeho sklepení pobývá cosi, co mu před časem sežralo psy, služebnictvo tam odmítá vlézt a tak vůbec, dějí se tam divné věci. Úkol jak stvořený pro dobrodruhy. Až na to, že Kelgamis není dobrodruh, dokud neslyší cinkat peníze. Boldo sice nabídl částku 30.000 zt za vyčištění sklepení, ale chápejte, 30.000 za pořádnou bitku s podivnými sklepními bytostmi, to by možná tak zajímalo bojechtivého válečníka. A tak začalo vyjednávání. Nakonec se Kelgamisovi podařilo usmlouvat poměrně slušných 36.000 zt, z čehož už koukala poměrně slušný zisk po úhradě nákladů, které nepochybně v této souvislosti vzniknou – přeci jen je potřeba mít na paměti, že alchymistické vybavení je velmi finančně náročné. Když už měl Kelgamis ujednánu o 6.000 zt vyšší odměnu, tak proč si jí také neužít. Po sbalení výbavy se mohlo vyrazit na cestu. A jak by asi měla trojice „bohatých“ dobrodruhů jet? Přeci byste neočekávali, že malý Kelgamis půjde do téměř 8 hodin vzdálené vesnice pěšky? Kočár byl perfektní volbou. Po příjezdu na statek vybalili hrdinové svá zavazadla a chystali se na sestup do sklepení, či spíše – do sklepení pod sklepením, neboť v původním sklepení se nacházel ještě jakýsi kamenný poklop, pod kterým se po jeho odvalení skrývala přibližně pět metrů hluboká díra. Když se po zuby ozbrojení dobrodruzi spustili do díry, následovalo pár klidných chvilek v zatuchlém vzduchu tajné části sklepa, než to přišlo! Z jedné ze tří bočních chodeb, které do místnosti vedly, se na ně vyřítila malá skupinka tří podivně vypadajících psů… nebo žab… nebo co to vlastně bylo. Jedno bylo jisté, byl to čtyrnohý tvor s velmi širokou tlamou plnou ostrých zubů, který dokázal skákat do úctyhodných vzdáleností. Vyjednávání tak nějak nebylo vhodné, takže Threwax byl nucen bez rozmyslu začít zuřivě máchat se svou sekyrou, Wad dělala kdovíco – pravděpodobně začala na ty podivné tvory střílet z kuše, což byla jediná věc, kterou mohl dělat i Kelgamis. Po několika minutách sekání, kousání a střílení z kuše zbýval poslední tvor – Kelgamis vystřelil, zasáhl! Wad, která během předchozího boje již přezbrojila na meč, se rozhodla, že ona bude tím, kdo oné bytosti uštědří smrtelnou ránu. Skočila po bytosti a zasekla jí svůj meč hluboko do krku. Skákající a kousající příšera padla s chrapotem mrtva k zemi. Wad nadšená silou svého úderu a hrdá na svůj výkon najednou byla na chvíli doslova zaslepena tím, „jak je dobrá“. A tak není s podivem, že ve chvíli, kdy si partnersky plácla s Threwaxem, byl Kelgamis jediným, kdo si všiml, že se na ně z další chodby chystá cosi velikého. Cosi, co je sice stejného druhu, jako byly ty mrtvé bestie, ale více než dvakrát tak veliké. Kelgamis stihl jen zakřičet varování a jednou po bestii vystřelit, než jej povalila se zuby zakousnutými do jeho ramene. Pak už si z tohoto boje Kelgamis pamatuje jen jak se plazí pro lektvar mlhoviny, jež v pádu upustil. Zbytek boje strávil jako vznášející se obláček mlhoviny. Když se pokousaným Threwaxovi s Wad podařilo bestii zahnat, vylezli rychle otvorem zpět do sklepa. Kelgamis, tou dobou vznášející se obláček, zůstal samozřejmě dole, v černočerné tmě. O necelých 40 minut později se Kelgamis změnil spět na svou původní podobu. Jaké překvapení, že je dole opravdu sám, že má těžce poraněné levé rameno a že rozhodně není schopen bez jakékoliv pomoci vyšplhat po laně nahoru. Když tam tak chvíli seděl, skuhral a proklínal Threwaxe s Wad, kteří v průběhu boje, a to přestože jsou oni dva představiteli hrubé síly, ztratili pozornost, čímž způsobili jeho těžké poranění, navíc jej ještě ke všemu nechali trčet dole beze světla a bez pomoci, dole, kde ještě někde je ta ohromná bestie, začal pomalu přemýšlet nad tím, zda má vůbec smysl s někým takovým putovat. Putování s válečníkem, který vás neochrání, který se nevypořádá s nástrahami podzemí, to je přeci riziko. Jak veliké, to ještě nedokázal Kelgamis pořádně posoudit, ale rozhodně to je riziko, které se mu nezamlouvá. Z jeho pesimistických úvah jej dostala až rána do hlavy. Rána provazem, který mu Threwax hodil, aby jej mohl vytáhnout nahoru. Následovalo neznámo kolik hodin, které Kelgamis strávil v bolestech a částečném bezvědomí. Když se Kelgamis probral, zjistil, že je celý bolavý, že vedle něj polehává poraněná Wad a že na něj jeho truhla hladově kouká, neboť v ní již nebyly žádné léčivé lektvary. Problém nebyl ani tak v samotné prázdné truhle, jako spíše v kombinaci prázdné truhly a jejich poranění. Nicméně, Threwax si nedal vymluvit, že bude potřeba jít zpět do města pro doplnění alchymistických surovin a sotva chodící Wad – ano, tatáž Wad, která si ještě před pár hodinami bouchala pěstmi do hrudě, jak je schopná bojovnice – nebyla s to přiznat svůj stav a trvala na tom, že se do žádného města chodit nebude. Co naplat. Kelgamis došel do nejbližšího hostince, kde se pro změnu pohádal s Threwaxem, zaplatil odvoz a nechal se dopravit zpět do Aagrenu, kde si nakoupil tolik potřebné léčivé lektvary a jiné mag. Suroviny a vrátil se zpět do vesničky, ve které se mezitím Threwax s Wad rozhodli, že bude vhodné vyrazit do (_____) chrámu. Jaké překvapení, když jim tam místní stoupenci bez sebemenšího zaváhání prozradili, že ony bestie podle popisu dobrodruhů budou nejspíše Vlkožáby, tedy mutant vlka a žáby. Po návratu do vesnice (ano, již potřetí) bylo potřeba vymyslet plán. Tedy, plán byl jednoduchý. Jestliže se jedná o hloupého soupeře – zvíře – padá jakákoliv naděje na domluvu (alespoň pro tuto skupinu dobrodruhů) a bude tedy nutné dolů vlítnout a máchat sekyrou a střílet a střílet. Boj byl tedy celým jejich plánem. A boj také proběhl. A jaký! Krvavý, až bída! Na štěstí na jeho konci byli všichni tři hrdinové živí a zdraví a mohli dále prozkoumat podzemí. Během průzkumu se jim podařilo nalézt druhý vchod do podzemí. Ano. Vlkožáby totiž nelezou do svého doupěte po provaze a nezasouvají za sebou na vstup žulový poklop. Dokonce našli i třetí vstup do podzemí, a to přes studnu na statku. Když se dobrodruzi rozhodli, že je vše pořádně prozkoumané a je možné vyrazit zpět do vesnice, dostala Wad jakési vnuknutí. Měla vidinu dna studny a jakýchsi dveří, chodby a pokladu. Rozhodli se tedy, že bude moudřejší studnu ještě prozkoumat. Jaké to překvapení, když kousek u dna studny Kelgamis skutečně našel tajné dveře vedoucí kamsi do tmy a na konci této chodbičky malou místnost, v níž byla ukryta truhla s celými 25.000 zlatých! Ha! Poklad! Poté se již mohli hrdinové bez výčitek vydat zpět na cestu domů pro výplatu.

5. Noc Bouře a trojnásobná vražda

Po návratu do Aagrenu se skupinka opět rozutekla a každý se vydal za svým učitelem pro získání nových dovedností. Během výcviku dorazila předpovídaná Bouře. Ano… nešlo o žádnou bouři, ale o Bouři. Blesky lítaly na všechny strany, tvořily zvláštní obrazce na obloze a voda snad padala vodorovně. To vše trvalo několik hodin. Prostě strašlivý zážitek pro obyvatele Aagrenu a, jak později vyšlo najevo, ještě strašlivější pro Kelgamise, Wad i Threwaxe. Během Bouře totiž došlo k vraždě a to ne k ledajaké. Záhy totiž každý z těchto tří získal informaci o tom, že někdo z jejich blízkých byl zavražděn tak brutálním způsobem, jak si jen lze představit. Threwaxova matka dostala do hlavy ránu pohrabáčem, a to tak silnou, až se pohrabáč ohnul. Kelgamisův přítel Eda Rychloručko byl podříznut ve spánku takovou silou, až mu vrah málem oddělil hlavu od těla. A Wadiin otec na výpravě do lesa ztratil hlavu, resp. mu byla hrubou silou ztracena. Následující vyšetřování ukázalo, že není v silách těchto tří jedinců cokoliv odhalit. Městská garda samozřejmě na nic nepřišla, theurgové přes astrální sféry také nic neodhalili a nikdo z obyvatel nic neviděl a neslyšel. Kelgamis si několik dní usilovně lámal… játra, když si uvědomil, že mu zemřel kamarád a že je tak bezmocný a nedokáže o jeho smrti nic zjistit. Co naplat. Život jde dál a vrah nepochybně časem udělá chybu a odhalí se sám!

6. Divné děti, divný baron, divné dobrodružství

O několik dní později, když už se Kelgamis vyspal z litrů alkoholu, jež spořádal v souvislosti s Edovou smrtí, tuhle během procházky po Aagrenu narazila do Threwaxe malá holčička. Kelgamis rozhodně nevěnoval pozornost nějaké nepozorné holčičce a dál přemýšlel nad smrtí svého kamaráda. Threwax s Wad ovšem byli nepozorností holčičky zaujati a tak se dali do řeči. Vyšlo najevo, že holčička hledá jinou holčičku, kterou pravidelně vídá ve svých snech a o níž ví, že je v ohrožení života. Také vysvětlila Threwaxovi s Wad, že hledá ještě další chlapce, kteří jsou taktéž v ohrožení života. Kelgamis rozhodně nestál o poslouchání toho, jak je někdo v ohrožení života, když jeho kamarád už umřel. Navíc se snažil cosi vysvětlit Wad a Threwaxovi, ale ti měli najednou hlavu plnou dětí v ohrožení života, že se na to prostě nemohl dívat a vydal se k Muškovi za Hugem. O několik hodin později dorazili k Muškovi také Threwax s Wad. A hned to začalo. Že prý mají pro Kelgamise skvělou další práci. Děcka potřebují zachránit a my je zachráníme! „A co za to?“ zeptal se Kelgamis, „To musíš za všechno něco mít?“ kontroval Threwax. „No, když si představím, kolik mě to bude stát, tak bych alespoň pokryl náklady. Plus to riziko. A vůbec, co o těch dětech víme? Já pochytil jenom to, že jsou v ohrožení života. A fakt se mi nechce někoho jen tak zachraňovat.“ …a tak debatovali a debatovali, až nakonec Kelgamise postavili před hotovou věc, že prostě jdou zachránit děti z nějakého vězení v palácové čtvrti a že je potřeba, aby šel Kelgamis s nima. Nuže dobrá. Kelgamis připravil několikero magických lektvarů, dohodl se plán a mohlo se vyrazit do vězení. Problém číslo jedna: „Jak se dostaneme do vězení, když všude kolem jsou magické bariéry a tam, kde nejsou magické bariéry, jsou hordy strážných?“ Jedna z holčin však zastávala názor, že je do sklepení dostane a že by si s tímto neměli lámat hlavu. Problém číslo dva: „Jak dostaneme toho vašeho kamarádíčka z vězení, když tam jsou magické zámky a já rozhodně magické zámky otevírat neumím?“ Tento problém naštěstí vyřešil nápad s kyselinou Karbonitovou, jež dokáže hravě rozežrat většinu běžně dostupných kovů a nepochybně bude mít stejný účinek také na kované dveře. Problém číslo tři: „Jak se dostaneme ven?“ Hm… chvilka přemýšlení, až Kelgamis zjistil, že by jim ve vyřešení tohoto problému mohl kromě Threwaxovy sekyrky pomoci také lektvar Metamorfózy. A jde se na to! Když se skupina dostala k paláci, jalo se jedno z děvčátek kouzlit nějaké přemisťující kouzlo. Jaké to bylo překvapení, když se dobrodruzi ocitli v podivně vypadající čajovně, ve které je obsluhovalo zvláštně vypadající stvoření – asi skřet. Avšak skřet mluvil obecnou řečí (pokud ne, tak mu dokázali rozumět), naléval čaj a pokuřoval divně bublající dýmku. Nejednalo se o žádnou jinou čajovnu, než o onu tajemnou Llsham Garraash plnou nekonečného množství dveří. „Tak! A jak ven vy chytráci? To mi teda řekněte, kde to jsme?“ ptal se podrážděný Kelgamis. Problém byl, že ani Threwax, ani Wad netušili, kde to vlastně jsou a jak pryč. Tady přeci být neměli? Takhle nevypadá sklepení baronova paláce. Po několika hodinách strávených zkoumáním jednotlivých dveří to skupinka vzdala, dala si čaj a čekala na jistého „Hádankáře“, který prý dříve či později dorazí na šálek čaje a poradí jim, jak se dostat ven. A vskutku! Po několika hodinách popíjení čaje dorazil Hádankář. „No, já vám můžu poradit, jaké dveře vedou tam, kam potřebujete, ale nejprve vás vezmu do Galerie Stínů, kde budete mít možnost si každý najít tři z významných osobností Odrie a položit každému z nich jednu otázku. A za to, že vám ukáži cestu ven, chci, abyste svou třetí otázku, kterou vám řeknu, položili vždy tomu, koho vám určím.“ Vzhledem k tomu, že skupinka ztracených dobrodruhů neměla moc na výběr, přikývli na Hádankářovu nabídku a vydali se s ním do Galerie Stínů. Kelgamis šel jako první a vzhledem k tomu, že moc netušil, koho si má zavolat a na co se jej zeptat, rozhodl se na poprvé vyvolat Merxada. „Zjevil se Merxad, je to půlelf, docela vysoký, má kudrnaté vlasy a plnovous (hnědé obojí) má rudou barvou nabarvená horní víčka a přesahuje to kus do strany. na sobě má bílou košili s výrazným zdobením od hrudi až pod bradu, přes to fialovozlatou vestu se vzorem a na tom kabátec, který se spíná někde v půlce břicha dvěma velkýma sponama, jinak předek defacto nekryje, zato jsou u něj dlouhé šosy a za krkem vysoký stojící límec - kabátec je sytě rudý. Také má rudé kalhoty a černé boty s velkou zlatou sponou. U pasu má zdobený kord.“ Kelgamis: "Řekni mi prosím, ó vznešený Merxade, kde v království Elwingilu, nejblíže k Aagrenu, se nachází recept na výrobu Alladernových slz? Je-li to alespoň trochu možné, pak prosím o místo, které je při patřičné píli a úsilí dostupné normálnímu smrtelníkovi, tak aby snaživší se smrtelník měl šanci takový recept získat a použít." Merxad: "Neznám království Elwingil a nevím kde leží město Aagren, vím však něco málo o Alladernových slzách. Tato kapalina může být předzvěstí zbraně ohromné účinnosti a strašlivého rozsahu. Nikdy jsem to neměl ve svých rukách a pokud existuje recept, já jej neznám. Pokud někdo zná recept, nejspíše by to mohl být některý z mocných draků, jinak jsou nejspíš všechny recepty ztraceny na potopených kontinentech...." Kelgamis pro sebe: "No tos mi kurva poradil, že jsem se radši nezeptal na to, jak se Ti vede. Doprdele drát, je tohle normální? Merxad, takovej king a ví hovno." Na druhý pokus, a to vzhledem k tomu, že Kelgamis nevěděl, který z mocných draků zná recept na výrobu Alladernových slzách, rozhodl se pro vyvolání nějakého draka, který bude vypadat dosti mocný a třeba bude mít štěstí. Inu, měl i neměl, neboť na druhý pokus vyvolal Archlorda Zaatungdrachru. „Ohromný černý drak, má velice masivní křídla, která sahají hodně dozadu a při podrobnějším pohledu je vidět, že jsou to jakoby dvě křídla za sebou, má 6 nohou, resp. přední dva páry jsou spíše takové masivní ruce, jedny s dlouhými a ostrými drápy, druhé jen s velmi krátkými - na těch má viditelně připevněny nějaké předměty, které víceméně zerůstají za jeho zápěstí - jsou částečně z nějakého kovu a částečně z nějakého krystalického materiálu čirého mírně do fialova. Ocas má na konci zakončený masivní ostrou trojhrannou špičkou. Konec jeho hlavy tvoří masivní kostěný límec a za ním se vlní nějaká velice temná chapadla.“ Kelgamis pro sebe: "Koukám, že tady mají všichni nějak působivý zevnějšek. Asi to budou všechno maséři." Kelgamis: „Zdravím, vznešený Archlorde Zaatungdrachro, kde se prosím nachází recept na výrobu Alladernových slz? Je-li to alespoň trochu možné, pak prosím o místo, které je při patřičné píli a úsilí dostupné normálnímu smrtelníkovi, a to tak aby snaživší se smrtelník měl šanci takový recept získat a použít. A pokud to nevíš, tak mi radši řekni, kde Tě můžu najít a jak se Ti daří?“ Zaatungdrachra: „Nikdy jsem neslyšel o Alladernovi, ani jeho slzách. Podle jména bych soudil, že Alladerno by mohl být drak, možná z dob, kterých jsem se již nedožil, čímž odpovídám na tvoji "náhradní otázku" - jsem mrtev, padl jsem v boji, ve válce, kterou začali lidé a která zničila skvělý svět, který se nám kdysi podařilo vybudovat. Ani nevím jestli zbyl někdo, kdo by se postaral o mé ostatky, pouze můj srdeční kámen se v moment mé smrti přesunul do krypty pod Azzwerlightem.“ Kelgamis pro sebe: "Se mu asi teda moc dobře nedaří." Jako třetího měl Kelgamis dle pokynů Hádankáře vyvolat (_____) a zeptat se jej na (_____), což také učinil. Poté, co každý splnil svůj úkol, splnil svůj úkol také Hádankář. Po několika nekonečných vteřinách pádu teleportačním vírem se skupinka objevila v temné kobce. „Světlo!“ zvolal Kelgamis a pomocí slunečního prstene tak rozsvítil malou světelnou kuličku uprostřed temné kobky. A hle! Pohřešované děcko, jež mají zachránit je přímo u nich. Jaké milé překvapení, že se objevili přímo v cele, a to ještě k tomu uvnitř – za zamčenými kovanými dveřmi.

A to je bohužel vše přátelé...