Z deníku dobrodruha 030

Ježkovo tělo padá k zemi. Za ním v pokleku Jorcha svírá jílec šavle, slzy jí kanou z očí. Mlčí.
Proč nic neřekneš? Já stále nemůžu, kouzlo mě svírá nadále.
Ani Fleuriot se nehýbe.
Ohlušující ticho drásá ušní bubínky.
Tlukot tří srdcí.
Trvá to nekonečně dlouho, než se můžu pohnout.
Cloumám Oktarem: "Můžem ho ještě zachránit?" podvědomě ale znám odpověď.
Fleuriot šeptá: "I za předpokladu, že bysme měli čím zaplatit, a dokázali se do dne nějak dostat do civilizace, kde nás nechtějí na potkání zabít, s rituálním obětováním se beztak nic nenadělá."
Pohřbíme Oktara.
Ježkovu mrtvolu necháme na pospas divoké zvěři.

<< Předchozí Pokračování >>